Kauza Volkswagen mě přinutila ke krátkému zamyšlení. Nestává se totiž často, aby firma, přesněji řečeno německá firma, přestala zcela vědomě dodržovat pravidla hry, respektive začala systematicky podvádět. Němci jsou velmi disciplinovaným národem a jedna z věcí, na kterou jsou právem hrdí, jsou jejich automobily. Audi, BMW, Opel, VW, Mercedes a Porsche jsou symboly, které vnímají podobně jako my Plzeňský Prazdroj či Budějovický Budvar. Nemám potřebu koncern VW nějak odsuzovat, následky plynoucí z odhalení nekalé praktiky budou pro automobilku dostatečným trestem. Když jsem však přemýšlel na tím, co bylo skutečným motivem k takovému přešlapu napadlo mne, že bychom se možná měli zamyslet nad tím, jestli se naše honba za snižováním emisí a spotřeby PHM nedostala za hranice rozumných technických možností.

Ohlédneme-li se zpět, pak vše začalo v roce 1993 dokumentem EURO 1 následovaným dalšími stále přísnějšími normami, což bylo naprosto v pořádku. Je na místě si uvědomit, jak dramatického snížení emisí se vývojářům podařilo během následujících dvaadvaceti let dosáhnout. U naftových motorů se jedná o pokles produkce oxidu uhelnatého z 3,16 g/km  na 0,5 g/km. U NOx jsme se z bez limitního stavu dostali přes 0,5 g/km až na 0,08 g/km, u uhlovodíků a oxidů dusíku došlo k poklesu z 1,13 g/km na 0,17 g/km  a u pevných částic dokonce z 0,18 g/km na těžko uvěřitelných 0,005 g/km. Tohle všechno je nepochybně velký úspěch, ale není zadarmo. Současné motory jsou velice složité, musí se do nich mimo paliva dolévat také močovina, jsou citlivé jak na nekvalitní naftu, tak na nešetrné zacházení, na výkon ve formě živé akcelerace při dodržení emisních limitů jaksi můžeme zapomenout a rozhodně nevydrží tolik co jejich předchůdci.

Má tedy smysl pokračovat ve stupňování požadavků a nadále zvyšovat tlak na výrobce? Čeho dalšího jsou ještě schopni dosáhnout? Vždyť v principu jde stále o motory, jež pracují na principu spalovacím, tedy generujícím určitém množství škodlivých látek. Možná je na čase opustit úvahy o limitech EURO X a upřít svou pozornost úplně jinam, tam kde máme obrovské rezervy. Nemyslím rezervy technické, ale spíše životní a logistické. Naše každodenní stereotypy, jejichž důsledkem je mnohdy jízda, kterou i sami před sebou musíme označit za zcela nelogickou.