Na staré vozové cestě
u železného kříze
s nečitelným nápisem
alespoň na chvíli
klobouk dolů sejmout
a tiše postát
 
Zkamenět a modlit se
s odřenými kameny
za paměť kopretiny
a za pradávný vůz
s prošedivělým vozkou
co tudy jel a neprojel
 
Ta cesta sama zná se
kudy a kam vede přes výmoly
proč stoupá až se krátí dech
a jak se hadovitě kroutí
do zatáček
 
A cesta ví moc dobře
kde stopa kol náhle skončí
 
To jen my
když podzim zazní
všemi barvami duhy
chceme se hned otočit
a svoji duši otlačenou
padajícím listím
odmítnout
jako by byla cizí