Šeřilo se dřív...
léto do podzimu dralo husí peří, klopýtalo
nízkým sluncem přes bramborové řádky zimu.
 
Před panelákem u popelnic Němec Ajznštajn 
v hnědém kabátci
se štětinatým hřbetem – a děti posměváčci
končily v pytlích z juty.
Papír na otop odvážel na píchlé kárce
nikdo neví kam.
Umím utíkat…
 
Na strom obalený hruškami vyšplhala jenom Milena.
Hoď mi sem nahoru cihlu nebo kámen, dělej!
Hned!
A cihla bumerang vzápětí přistála na mé hlavě.
Dědek Ajznštajn
vypadal přes krvavou clonu ještě děsivěji.
Má lebka štětiny? Jak dlouho bude trvat, než se
udusím v jutovém pytli od hlíny? Tati?
 
Něco mi zakrylo celou hlavu.
I po letech mám před očima zeleň
chirurgické roušky a v jizvě jehlu s catgutem.
Mutter, šla pro dcera, Tochter! Schnell!
křičel ten podvečer starý Ajznštajn
do našeho domovního telefonu.