Děda sedával pod moruší. Sázel ji jeho otec,
když se vrátil z první světové.
 
Denně posouval židli dál, z plechové konvičky
popíjel místní štengar páchnoucí po zkažených vejcích,
slépky ve dvoře zobaly nadýchané žížalky a kolem
létalo včel jako na bývalém vinohradu.
 
Ve stájích se proháněl už jen průvan a obrovitý Fritz
– po Němcích – kterého se kolchozníci báli.
  
Přišel befel dovést do družstva i posledního koně.
Děda se držel uzdy a litoval, že nedokáže kousat a kopat
jako Fritz.
 
 
Pak už jen moruše a štengar.