O dlouhých dnech psal dlouhé básně
o krátkých jenom dvojverší
psal s vervou
byť věděl, že je lidé čtou jen proto, aby v nich našli kousek sebe

stála před zrcadlem a viděla v jeho tváři svoji růž
natahovala ruce po objetí, jehož moc sahá daleko dál za sílu paží
a v jeho očích stálo
„chci starostlivost zažít“
teď když se všechno hojí pomaleji

měla tuniku z hodin a střevíce z kompasu
mluvila o všem co neumí a co obdivuje
na kůži měla stínování mapy světa
a ve vlasech vůni arboreta
a ze zadupání strach
co jen to máme v povahách?

lodě a tůně a utopené brýle
a všechny prořeknuté cíle, jež spatřují svět v díle
věrně malicherně černěbílém

stovky květin načmáraných na okrajích trhaček
na tapetách z Orientu
u vchodu pod přístřeškem
chlapec v pruhovaném svetru
skoro jako ten od Modiglianiho
sketch nadcházejícího dne
a hory, hory sentimentu

posouval myšlenky dál za otočné dveře snů
otevíral linky a okraje, aby mohly volně téct do prostoru
pomalu jako sirup z prasklé karafy
anebo vyletět rychle jak houf špačků po výstřelu nad vinohradem
a najednou všechno bylo málo
prostranství těsná, vzduch řídký a skleníky zarosené

tekutý hrozen ne
ale básně také ne
víc nepsat
víc žít