|
Protiproud
...Polounoc, poetické slovo z dětské knihy, které utkvělo v paměti...
Plastový kruh nadnáší tělo. Konečně lehkost bytí, konečně.
Voda v bazénu je tak teplá, že z ní stoupá pára. Chvílemi zakrývá sklíčka brýlí mlžnou rosou. Oj Velkého vozu tudíž přichází o několik hvězd, aby se postupně vracely do mého zorného pole.
Souhvězdí připomíná vozík ze supermarketu. Jen jej naplnit, zapřáhnout se a táhnout!
Zpozorním. Od Malého vozu se nečekaně odrazila stříbrná střela a teprve po drahné chvíli na zem dolehlo dunění motorů.
Jestlipak je na zeměkouli ještě někdo, kdo teď, o polounoci taky vnímá ten zvuk? Polounoc, poetické slovo z dětské knihy, které utkvělo v paměti. Koho zajímá moje polounoc, vůně lesa, vyhřátého jehličí, nezralých malin? Není mizející čára na obloze, která mě fascinuje, znamením, abych se už konečně rozhodla?
Otáčím se. Pohled sklouzne z nebe na zem.
Okna rodinné vilky.
Nahoře zhasnuto, skoro tchýně a skoro tchán spí. Ale v přízemí se ještě svítí, v ložnici, kam sis mne před lety přivedl. Tehdy K NÁM otevřeným oknem doléhala vůně zahrady, SPOLU jsme z bazénu pozorovali noční oblohu, netopýry vyletující z vikýře a donekonečna vyprávěli historky z dětství, smáli se každé maličkosti. Zajímali se jeden o druhého. Skutečně? Co když to byl jen můj pohled, odraz mé vášně.
Uvnitř vilky stačilo otočit posledním vypínačem, aby se tabulek zmocnil měsíc.
Protiproud. Vzdor celého těla sloupci vody, dřina, osamělý boj. Nepohnout se z místa, třebaže tou marností umdléváš! Stereotyp. Vršící se kruhy na stropě pokoje jsou symbolem horečnatých stavů. Jen dětských?
Pomalu vylézám ven. Šlépěje na chodníčku zajal studený lesk.
Léta Páně 2025, dne 16.9. věnováno autorem
irena Mondeková
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
