přímo do zapadajícího slunce
jedu a rozbitá okreska 
nesnesitelně rovná a lesklá

 

kousek pusté země v hustě obydlené krajině
kde každé dva reflektory protijedoucích aut 
jsou jako přízrak

 

jedu měkkým světlem 
tmavohnědou hlínou
špinavou žlutí uschlé trávy 
za svou láskou
jako už tolikrát a jako vždy
žijeme spolu tak šťastně až to nudí

 

remízek a ruina usedlosti u silnice
zastavím a už jsem v tom houští
větvičky mi bodavě olizují tvář a paže
a tam u jedné holé zdi 
na pozadí ztmavlých rudých cihel 
stojí poutnice krajinou marnosti 

 

život se s ní asi nemazlil a je krásná
jenom si to myslím 
proč by tu ale jinak na mě čekala
tady v té nicotnosti u staré zdi
v sychravém soumraku 
má bílou tvář a vlasy jako měď 
je strašně vyzáblá
prý ráda tančí a debatuje o smyslu bytí
teď však beze slova nastoupí

 

doma potom říkám své lásce 
vedu ti poutnici krajinou marnosti 
ale má láska nikoho nevidí
a za mnou opravdu nikdo není

 

políbíme se a láska mi říká
jsi blázen a já přikývnu 
takže spatřím laminátovou podlahu
je tak nesnesitelně lesklá 
a náhle na ní vidím malé šlápoty 
poutnice krajinou marnosti 
     
moje láska a já se stále milujeme 
trvá to však už moc dlouho
a poutnice byla hrozně hubená 
a vlasy měla jako měď