Balíme kufry.
Ne, z hotelu nás nevyhodili, to jen začíná třídenní výlet od břehů Středozemního moře několik set kilometrů do vnitrozemí. Čeká na nás přírodní zázrak zvaný Pamukkale. Ale to až zítra, dnešek je zcela zasvěcen cestování.


V autobuse vedle delegátky se už uvelebil prošedivělý chlapík v koženém saku a zdraví nás hlasitým: Günaydin! (Dobré ráno!)
Jmenuje se Orhan a kromě své mateřštiny mluví ještě anglicky a německy, přičemž vytváří kouzelná souvětí, složená z obou jazyků. Právě on bude pro nás po celou dobu zdrojem informací o zemi, kterou jsme přijeli poznat (jak zanedlouho bohužel zjistím, takových cestovatelů je tu minimum, většina sem vyrazila pouze nakupovat).

Cestou nás provází opět déšť a šedavý nádech má i jinak pestrá mozaika pomerančových sadů, ploch porostlých granátovníky i bavlníkových polí. Zástavba není příliš hustá, zato lehce šokující. V těsném sousedství obytných domů se tyčí nedostavěná betonová torza a mezi skládkami suti a vyřazených elektrospotřebičů se krčí boudy z vlnitého plechu, které slouží jako místní autoservis, obchod či pila. Kromě aut „parkují“ u domů i čluny, což pár kilometrů od moře není nic divného, avšak pro suchozemce je to pohled vcelku zajímavý.


Projíždíme Antalyí a začínáme pomalu stoupat.
Před námi je pohoří Taurus. Táhne se Tureckem v délce 1 100 km a blíž než ke Krkonoším či Jeseníkům má k Vysokým Tatrám. Hory strmé, ostré, rozeklané trčí z krajiny jako zuby obrovitého draka. Jejich drsná krása přitahuje nejen oči fotografů, ale všech, kdo tudy projíždějí. Pouze řidič soustředěně zírá před sebe, protože strže, které se otvírají hned vedle silnice (ano, hádáte správně – opět žádná svodidla), by náš autobus pohltily v mžiku a beze zbytku.
I tady jsou silnice zbrusu nové a průsmyky prostřílené ve skalách vypadají jako čerstvé rány. Obnažená hornina ještě nestačila ztmavnout a nabízí tak zvědavým zrakům pohled na paletu nejrůznějších odstínů – od alabastrové přes lososově růžovou a okrovou až ke světle šedé. Mezi řídkým porostem kleče lze zahlédnout i bílou. Nejde však o prosvítající vápenec, ale o první sníh.
Jo, není nad to chtít si prodloužit léto na jihu.
A to už poletují vločky i kolem oken a houstnou v obstojnou, byť kratičkou vánici. Delegátka se zdá být tímto faktem zcela konsternována a dokonce na chvíli přerušuje nezáživné povídání o platech číšníků a pokojských v Turecku.

Ve výšce 1 300 metrů nad mořem přestává sněžit a hory se neochotně rozestupují do široké, řídce osídlené planiny. Domy tu vypadají podobně jako u nás doma – bez nadbytečných balkonků, teras a typických barelů na střeše. A jsou obstavené hranicemi dříví.
Pole sklizená, některá i pooraná. Kdo by čekal kamenité, na živiny chudé kopanice, asi by se podivil při pohledu na půdu, temně lesklou jako antracit.


„Držte si klobouky, jedeme z kopce!“ (nebo něco v tom smyslu) hlaholí Orhan a delegátka dodává, že teď budeme klesat během velmi krátké doby o celých devět set metrů. I když … klesání není asi to správné slovo, byl to spíš střemhlavý pád.
Představte si silnici, zařízlou do úbočí hory, po níž se čumákem dolů řítí autobus, představte si, jak se s totálně zalehlýma ušima snažíte nedívat vpravo, kde nechráněná krajnice pokračuje stejným sešupem jako černá sjezdovka až do údolí. Do údolí, které je díky silám přírody ještě uprostřed prasklé, jakoby by do něj obří pluh vyoral jedinou hlubokou brázdu. Úchvatný zážitek.
Zbabělci jako já, kteří drtí v zubech žvýkačku a doufají, že řidič není převlečený sebevražedný atentátník, by se bez něj ovšem radši obešli.

Když konečně asfaltka dostane rozum a uvelebí se opět v horizontální poloze, chtělo by se poděkovat Bohu (tedy Alláhovi).
Žádný problém.
Autobus brzdí v první vesnici a Orhan křikne na chlapíka, jenž si to kolem šine s náklaďáčkem plně naloženým granátovými jablky. Ujistí se, že mešita, ke které směřujeme, je opravdu ta hezčí ze dvou zdejších, a zavelí ženské části osazenstva vytáhnout šátky, šály nebo aspoň kapuce.


Zastavujeme na jakémsi pidináměstíčku.
Rozbahněnou plochu obklopují domky s okny osleplými prachem a polorozpadlými střechami. Malá mešita se mezi nimi vyjímá jako rajka mezi vrabčáky. Nikde ani živáčka, jen kdesi v patře se za sklem mihne tvář staré ženy, orámovaná černým šátkem. Její výraz by se rozhodně nedal nazvat přívětivým.

Ale není čas na přemýšlení nad geniem loci tohoto místa.
Hned za dveřmi mešity se zouváme a ženy se mění v muslimsky akceptovatelné bytosti. Pro mě zvláštní pocit. Naposled jsem měla šátek uvázaný tak, aby úplně zakryl vlasy, asi před čtvrt stoletím. V kravíně – tedy z důvodů ryze praktických.
Tady však patří vlasy a také oblast šíje (o dekoltu ani nemluvě) k natolik intimním partiím těla ženy, že by je neměl vidět nikdo jiný krom jejího manžela. Ačkoliv na ulicích měst je možno potkat Turkyně (zejména ty mladší) bez šátků, při návštěvě mešity je vyžadován celkem nekompromisně i u cizinek.

Mešita je prázdná. Nejsou tu věřící (kdyby byli, nemohli bychom dovnitř), a na rozdíl od křesťanských kostelů ani žádné vybavení. Jen hustý koberec ode zdi ke zdi se vzorem ve tvaru obdélníků velikosti klečícího člověka. Protože islám zapovídá zobrazování lidí a zvířat, chybí tu pochopitelně obrazy či sochy. Ornamenty, které krášlí stěny a strop, jsou stylizovaným zpodobněním stonků a květů. Převládá barva zelená, modrá a červená.
V jedné ze stěn se nachází výklenek zvaný mihráb, který určuje quiblu, čili směr modlení. Ten je orientován k posvátnému kameni Ka´ba v Mekce. Mihráb mají všechny mešity, kromě jediné – té, v jejímž středu Ka´ba stojí.
Hned vedle se nachází jakési miniaturní schodiště, vzdáleně připomínající kazatelnu. Jmenuje minbar a funkci má obdobnou. Na něm stojí imám, když vede páteční modlitbu.

I když koberec má hustý a vysoký vlas, za chvíli mě nohy v ponožkách začínají zábst. Přecházím tedy sem a tam a – ejhle, najednou teplo. Hned před mihrábem zřejmě vede v podlaze trubka s teplou vodou, takže muži, kteří přijdou do mešity mezi prvními, mohou Alláha chválit s koleny příjemně zahřátými.
Ženy se modlí odděleně - na horní galerii, ale nehledejte v tom žádnou diskriminaci. Islám vyžaduje od věřícího plné soustředění na modlitbu, jenže - pánové, zkuste udržet myšlenky na uzdě, když se v řadě před sebou vidíte pěkně zaoblené ženské pozadí ( a ne jedno). Nemožné.
Z toho důvodu není dovolen při modlitbě dokonce ani oční kontakt mezi muži a ženami.



Opouštíme mešitu a jedeme na oběd.
Najednou se autobusem rozlije intenzivní vůně, silně připomínající citrónový odér WC čističů. Orhan prochází uličkou a každému nalije do dlaně trochu žluté tekutiny. Delegátka vysvětluje, že jde o tvz. „kolónii“ (tedy něco na způsob kolínské vody), která obsahuje až 90% alkoholu a nějakou, v tomto případě citrusovou, esenci. Turci ji používají nejen k dezinfekci drobných poranění, ale také k osvěžení a hlavně – jako výraz úcty a přátelství. Přijdete-li prý na návštěvu do turecké domácnosti, dostane se vám jí zcela určitě. Odmítnout se pokládá za nezdvořile.
Odmítnout se neodvážil nikdo, takže autobus je rázem cítit jako drogerie po výbuchu.
Alkohol, obsažený v kolónii,se v mžiku odpařil a na kůži zůstala nepříjemně lepkavá vrstvička. Bohužel ani dvojí umytí nedokázalo z rukou onu sanitární vůni dostat pryč.

Po jídle (věděli jste, že dušený lilek může chutnat líp než maso?) míříme k Denizli.
Toto skoro čtyřsettisícové město je správním centrem stejnojmenné provincie a jistě by stálo za shlédnutí, ale my nezastavujeme - a brzdíme jen na křižovatkách, takže na koukání tu toho moc není. Čeho si však nelze nevšimnout, jsou poloprázdné ulice. Ve tři hodiny odpoledne, kdy u nás vrcholí dopravní a nákupní špička, v Denizli lze zahlédnout leda tak osamělého chodce či pár staříků meditujících na židličkách před kavárnou.
Ženy žádné, děti jakbysmet.
Za městem odbočujeme z hlavní silnice a další půlhodinu se motáme tureckými dědinami po silničkách, kde je problém se vyhnout i malotraktoru. Ne, nejedná se o exkurzi po zdejším venkově, to jen do hotelu Umut, kde máme nocovat, jede náš řidič poprvé v životě. A tak, zatímco Orhan se šoférem zuřivě diskutují o trase, my nakukujeme do zaprášených dvorků a těšíme, až tahle štrapáce skončí.
Delegátka nás přitom zasypává údaji o hotelu, který vyrostl hned vedle vývěrů termálních pramenů, takže je to vlastně hotel lázeňský. Blahodárných účinků minerální vody si zde užíval i jeden turecký ministr, čili jde navíc o VIP hotel. A tam budeme teď bydlet my, co jsme si tenhle výlet koupili se slevou. Neuvěřitelné.
A to už se hotel před námi vynořuje v celé své kráse. Ano, nenásilně zasazený do svahu, s budovami ve stylu staré turecké architektury vypadá opravdu půvabně.


Takže - kde je ten háček?
„Pan řidič to našel! To si zaslouží potlesk!“ vykřikuje delegátka stejně jásavým hláskem jako průvodkyně Pamela v Účastnících zájezdu.
„Pojďte, zatleskáme mu! Je to šikulka!“
Poslušně tleskáme, což řidiče tak rozhodí, že málem přejede pikolíka, který nás vyšel uvítat.
Deru se ven z autobusu, abych se konečně nadýchla čerstvého vzduchu – ale udělám to jen jednou… a vím.
„To musel bejt ministr obrany, co se tu léčil, páč jen vojáci sou cvičený na tydlety bojový plyny,“ ozve se za mnou. A je to tak.
Prameny tu sice vyvěrají ( jeden ze „sopouchů“ chrlících páru je hned vedle parkoviště), leč delegátka se jaksi zapomněla zmínit, že jsou to prameny sirnaté.

Ani tentokrát ovšem nejsme ubytováni přímo v hotelu. Není čeho litovat, recepce smrdí jako špajzka plná zkažených vajec a ve zbytku budovy to není lepší.
Apartmány jsou naopak útulné, obložené dřevem a teplé. Jenže táž minerálka, která plní radiátory, teče taky ze sprchy, z kohoutku nad umyvadlem a dokonce i ze splachovací nádržky a mění koupelnu v zamořenou oblast.
Umut prý znamená turecky naděje. Myslím, že správný překlad zní Smraďavka.
Říká se, že člověk si zvykne i na smrt. Když se jdeme o hodinu později koupat do jednoho z venkovních bazénů, máme čichové buňky už tak otupělé, že si v pohodě užíváme ten kontrast sychravého vzduchu a báječně horké vody.

Na závěr dne malá rada cestovatelům: Navštívíte-li hotel Umut, nezapomeňte si s sebou vzít láhev balené vody. Kdo si někdy při čištění zubů vyplachoval pusu močůvkou, ví proč.