Když jasmín dá světlo noci
Po Noci u tamaryšku, Ránu s Magnólií a Momentů nad lekníny vydala Hana Karolina Kobulejová čtvrtou básnickou sbírku, která na předchozí tři volně navazuje a nese název Úplňky z jasmínů.
Autorka v sedmačtyřiceti básních drží kontinuitu se svými předchozími výpověďmi. Knížka, která si ponechává již standardní rozměr i formu, a kterou autorka opět sama ilustrovala, se opět dotýká světa jejích tužeb, přání, snů a otázek. Jedním z hlavních motivů je tu potřeba vztahu, potřeba blízké osoby, s níž jde sdílet vnitřní svět, který autorka částečně svěřuje stránkám svých knížek. Z názvů jednotlivých sbírek Hany Karoliny Kobulejové lze vyčíst, že osciluje mezi ránem a hlubokou nocí, mezi svítáním a úplňkem měsíce, mezi nadějí a zklamáním s tím, že však naděje u ní vítězí, že vždy je v jejích verších nějaké to světlo – a že mezi řádky nikdy nepřevládne totálně temná obloha. Její černobílé kresby opět velmi citlivě korespondují s lehkým dotykem slov, navíc, jako by se v nich odrážel a opakoval motiv jednoty jin – jang. V jejích básních se často objevují metafory související se čtyřmi základními živly – s vodou, vzduchem, zemí a ohněm. Vypráví o kapkách i celých mořích, o vánku i bouři, o ukotvení i letu vesmírem, o svitu hvězd i plápolající svíci. Jako metafory se v jejích básních objevují slova jako „fregata“, „plachty“, „lachtani“, mořský koník“, „vzduch z tvého ramene“, „smysl jiskry“, „slova s jádry galaxie“, „dvoje ústa jednoho dechu“, atp. Jak jsme si již zvykli, básním nechybí ani něžný erotický odstín, který však nepřebijí poměrně křehké vrstvy hledání vztahu, který přetrvá bouře i mír, hlubokou noc i rozednění. Patrný je tento motiv například v básni Souznění. Svázaní jako blesk a hrom udeřili jsme do strun tón ve znění přečkali jsme jako tělo bouře Příkladem básně, kde se snoubí hned několik motivů vodního živlu, který si autorka propůjčila jako symbol naděje, je Pozvání. V rose moře otevíralo se dešti hostem na kapce stanu se jakmile mě zajme ranní okamžení než jako korál vypadám který zakládá nový útes Autorka si ráda pohrává s nevšedními metaforami, které se většinou týkají základních lidských smyslů. V Úplňcích z jasmínu k nám promlouvá hudba muře, slyšíme jeho příboj, vidíme klidně plující lodě na širém moři, do něhož se opírá slunce, dotýkáme se přílivu i odlivu, spolu s Měsícem, chutnáme slanost vln, cítíme ticho před bouří. Jako například v básni Útěk.
Když mé ozvěny
narazí na stěnu briliantu jako stesk kosatek na útes plna transparentních pocitů odrazím se od blýskotu v cyrilici mořské pěny Některým čtenářům může připadat, že autorka nepřichází s ničím novým, že se opakuje jako den a noc. Je pravdou, že zůstává věrna jednomu tématu, tématu, kterým do jisté míry žije. Neopouští svůj vnitřní svět hledání, možná i částečně přešlapuje na místě – přesto se ale posouvá někam dále. V jejích čtyřech sbírkách můžeme pozorovat její vývoj. Můžeme sledovat, na co kladla důraz dříve – a kam ho přesouvá nyní. Pokud v Noci u tamaryšku probleskoval v jejích básních především motiv času, v Úplňcích z jasmínu přebírá tuto roli moře. Byl-li dříve v jejích básních více cítit boj, snaha něco prolomit, v současnosti můžeme pozorovat, že se nechává více unášet přítomností, že sama tolik netlačí na osud, že čeká, co ji sám nabídne – aniž by snad byla zcela pasivní. Rozhodně si čtenář na své přijít může – čeká ho gejzír metafor – je však třeba, aby byl naladěn na tlukot měsíčního svitu a barvy přílivu. Tak, jako v závěrečně básni, Úplněk. Na kaskádách záře tekla voda věčného světla Měsíc přitom zurčel vyprávění o vesmíru ale jeho šepot ztratil se u první bójky dálky která dělila ho od Země
Úplňky z jasmínu, H. K. Kobulejová, Nakladatelství Plot 2013, 60 s. ISBN: 978-80-7428-182-2.
Léta Páně 2013, dne 4.8. věnováno autorem
Marek
|