Probudilo ji pípnutí esemesky. Potichu poslouchala, jak jeho prsty tančí po klávesnici mobilu. Když přestal, otočila se k němu. Ležel na zádech a pravidelně oddychoval, ale ve slabém světle displeje viděla, jak se mu zavřená víčka chvějí. Napětí cítila téměř fyzicky.

 

***

 

„Někoho má,“ oznámila kamarádce bez úvodu. Tolik si přála slyšet, že je paranoidní.
„Proč myslíš? Kvůli esemeskám? Bůhví, komu je psal, prosím tě.“
„V noci? Tajně?“
„Proč tajně? Spalas, ne?“
„Nedá mobil z ruky.“
„Já taky ne, a nic to neznamená. Jsi paranoidní.“
Neulevilo se jí.
„Tak se ho zeptej přímo.“
„Jo, a on odpoví: Bingo, děvče, teď jsi na to kápla!“
„No, to asi ne…“
„Ptala jsem se. Řekl, že slyším trávu růst.“

 

***

 

Další bezesná noc v zajetí nehybného ciferníku. Zdá se jí to, nebo jich přibývá? Těch, kdy je postel vedle ní prázdná a hodinová ručička se posouvá tím pomaleji, čím častěji se na ni dívá? Pravidelnému středečnímu odpolednímu fotbálku se narodil pondělní a páteční bratříček a odpoledne se protáhlo k půlnoci, a někdy i déle.
Když lítáš po tělocvičně, tak ti vyschne v krku, říkal.
Přistihla se, jak pátrá po alkoholu v jeho dechu a jak je zklamaná, že necítí pivní odér.
Vždyť víš, že nepiju.
Věděla to. Vlastně to celé mělo logiku. Co na tom, že se vedle koše na špinavé prádlo pravidelně objevovalo úplně mokré tričko a suché ponožky a slipy?
Marně se snažila dopátrat okamžiku, kdy ji poprvé napadlo, že něco není v pořádku. Když prvně nervózně skočil po mobilu, sotva zazvonil v její přítomnosti? Ježiš, to jsem se lekl! Když se prvně zamkl v koupelně? Neuvědomil jsem si to. Když se poprvé po polibku na dobrou noc odvrátil s úmyslem opravdu spát? Promiň, jsem grogy.
A opravdu něco není v pořádku? Třeba vážně slyší trávu růst.
Ještě měla v paměti, ostatně není to vůbec dávno, puberťačku, co se ve svém pokoji schovávala za řev Stevena Tylera, aby neslyšela máminy žárlivé výčitky a tátovy úhybné manévry. Netrvalo to dlouho, táta brzy odešel a máma zamrzla v pocitu ukřivdění a zrady.
Proboha! Je to dědičný! Jsem hysterická žárlivka!
Může se ale někdo potit jen na některých partiích?

 

***

 

Zastavil se, aby ji znovu pobídl, a v té chvíli to uviděla. Pohasínající sluneční kotouč pohltil jeho hlavu, takže to na krátký okamžik vypadalo, že vybuchla jako přetížená žárovka. Rychle stiskla spoušť, ale vůbec nedoufala, že by ta momentka mohla vyjít. Pohled na displej ji překvapil. Ve stejné chvíli, kdy se rozzářila jeho hlava, rozsvítil se i jeho mobil. Vypadalo to, že drží v dlani malý sluneční úlomek.
Nejdřív jí to úplně nedošlo, když vzhlédla od foťáku. Stála na ztichlé ulici, jediná živá v kompozici svého záběru. Auta, tramvaje, lidé, všechno zamrzlo v tom zlomku vteřiny, kdy pořídila svůj poslední snímek. Dokonce i párek holubů, který vzlétl před jejich kroky, nyní visel nehybně ve vzduchu kousek od její tváře.
„Aaaaaaaaaaa!“ Zvuk jejího hlasu se odrazil od stěn domů a vrátil se k ní. Několikrát se otočila kolem své osy a pak naprosto nesmyslně zvedla ruce nad hlavu a zamávala. Popošla k němu a zatřásla jím. Jeho paže byla poddajná, měkká, teplá. Dotkla se lampy, kov chladil.  Žila, mluvila, dýchala, pohybovala se, věci a lidé kolem měli tvar, tak co to, proboha, mělo znamenat?
Co jsem to provedla?
Někde četla o Indiánech, kteří věří, že fotky kradou duše. Vzpomněla si na povídku, v níž muž vyfotil domorodce a šaman ho zaklel. Jeho duše pak skončila ve figurce ve vyřezávaném betlému. Stalo se jí to samé?
A třeba jde jen o nějakou anomálii, která co nevidět pomine. Nebo se úplně zbláznila. Skončí ve vypolstrované cele.
Mobil v jeho dlani stále svítil. Všimla si ho koutkem oka, když těkala zrakem po okolí. Normálně přeci zhasne po pár vteřinách. Mohla by se podívat, kdo mu píše. Mohla by se podívat, co mu píše.
Půjde k němu, vezme jeho mobil a přečte si všechny zprávy v něm. Vrátí ho pak zpátky a on nic nepozná. Na heslo přijde snadno. Mohlo by to být datum jeho narození. Nebo její narozeniny. Číslo domu, kombinace narozenin a čísla jeho fotbalového dresu nebo číselný přepis jeho jména. Prolomí to heslo za pár vteřin, tím si byla jistá. Přečte si všechny zprávy v něm a bude mít jistotu. Jistotu nebo důkaz? Důkaz, že je jí nevěrný? Jistotu, že není? Nebo naopak? A co potom?
„Co je? Kam to jdeš?“ Jeho hlas se skoro ztratil v hluku velkoměsta. Jeden z holubí dvojky jí k nohám upustil bílou nadílku. Nezastavila se, neotočila, jen pokrčila rameny a pohodila hlavou. Ulevilo se jí.
V jeho mobilu pípla další esemeska. Už jí to bylo jedno.