Tak přeci jsem ho zahlédl.
Pane bože, řekl jsem si asi nahlas, protože sochy nade mnou se opovržlivě zašklebily a vzdechly.
Koně, lidi, auta, všichni mi smály očima, ústy, samy sebou. Divný, protože ...
I Kong mi záviděl svetr na hrudi, který sice v zimě nehřeje, ale za to v létě nepomáhá ...
Uklidňovalo mě jen to nebe, potažené nejprůsvitnějším hedvábím, byť asi tkaném v Polsku (nerovnoměrnost, oni to mají v povaze, jak v sociálním, tak náboženském měřítku), a taky horizont. Vypadal, jako moje EKG před 20-ti lety a já zavzpomínal ...
To bylo ale nadělení, když mi z batohu koukala bazuka a byl jsem hvězda pravicových hnutí. A ani tlak, ani nic jiného mi nestoupalo.
Dnes jsem troska, a vidět je tu ze mě jen kousek.

 

Jsem Praha.