Už zase jsme se pohádali a tentokrát to bylo opravdu vážný. Ječeli jsme na sebe jak dlouholetí manželé a používali stejné nefér argumenty. Já a můj prvorozený syn.

Tentokrát jsme si vyčetli úplně všechno. Permanentně vyžranou lednici, spotřebovaný balík toaleťáku a naprostý nedostatek soukromí. Nakonec praštil dveřmi a vypráskal se z baráku. Asi párkrát obešel náměstí, koupil ten hajzlpapír, a když vychadl, přišel zas domů. Místo nabídky ke smíru mi řekl:
„Nejvíc mě štve, že pořád nevydělám tolik, abych si mohl pronajmout vlastní byt.“

Tak tady byla každá rada drahá. Ale jako správný mladík této doby si postěžoval na facebooku na nevrlou matku a večer mi šťastně hlásil, že mu bývalá učitelka nabízí pronájem svého pidibytečku, jelikož si právě koupila větší, a to fakt za lidovou cenu. Nemohla jsem uvěřit, že už je to tu.
Taky to ještě chvilku trvalo a to stěhování byl opravdu bolestivý proces. Společnými silami, babičky Kurkovic a jeho, se musely koupit peřiny, nějaké to nádobí, jeho drahá přivezla pračku. Snášeli do hnízda, a než byly ty peřiny, tak přespávali u nás. Ale jednoho dne stál v obýváku, v ruce tašku s posledními svršky, Kurka do auta nosil jeho kulovnice, brokovnice, praky i kuše, já přihodila pár domácích marmelád a sklenic s okurkami a zamáčkla opravdovou slzu. Teď byl skutečně dospělý a mě to bylo líto.
„Mami, můžu si přijít někdy na internet?“ zeptal se místo rozloučení a já vytřeštila oči.
„No přeci kdy budeš chtít, vždyť jseš tady furt doma.“ Jak se mám chovat k dítěti, co už není dítě?
A tak jsme doma osaměli. My čtyři další lidé, co žijeme v pravidelném denním rytmu daném směnami a školou, co jsme zvyklí mluvit potichu a nemlátíme ve tři ráno dvířky od lednice. Zavládl tu božský klid.
Tajným odposlechem za dveřmi pokojíčku jsem zjistila, že se mladší synek nějak naučil sám od sebe hrát na kytaru, a že při zpěvu má stejný hlas jak Kurka. Že pro staršího bráchu vlastnoručně maluje ve škole k Ježíšku obraz do jeho nového bytu. Že Berunka má pořád ty samé kamarádky a vánoční dárky pro ostatní členy rodiny má nakoupené už od konce léta. Tyhle dvě děti doma nevydávají skoro žádné zvuky, potravu přijímají přiměřeně a domů chodí v předem domluvených hodinách. Bylo mi z toho smutno.
A netrvalo to ani týden a slyšela jsem se, jak volám nejstaršímu:
„Chlapečku, dělám kuře na paprice, to máš rád, nechceš si přijít?“ brečela bych nad sebou.
„Teď budu mít noční, tak třeba někdy v týdnu během dne, mamko.“
A přišlo to dřív, než jsem čekala. Přijela jsem ráno domů z práce, Kurka v té svojí, děti ve škole, nemohla jsem uvěřit, že to tam mám celý pro sebe a konečně se vyspím. V ten moment jsem byla úplně tuhá. Ani nevím, kolik bylo, když jsem se probudila, snad poledne. Něco nebylo v pořádku, na druhé půlce manželské postele chrápal někdo, kdo tam neměl být.
Zírám na nejstaršího:
„Co tu děláš?“
„No, co by? Íva je v práci, jsem po noční, tak jsem se přišel vyspat domů, vždyť bych tam byl úplně sám.“
A za chvilku kouká do lednice.
„Jak je možný, že máte tak narvanou ledničku, co tu nejsem?“
„Třeba právě proto.“ Usmívám se.
„Můžu si něco dát?“
„No přeci úplně všechno,“ říkám šťastně.
A zas tu mám předmanželskou poradnu.
„Věřila bys, co mi včera řekla? Že je to se mnou hrozný, protože prej když se mi něco nelíbí, tak mlčím a vůbec se s ní nechci pohádat.“
To mě pobavilo.
„To je zajímavý, že se mnou ses hádal furt. Jak je tohle možný?“
„No, protože ty seš dobrej sparingpartner, a taky vím, že když se pohádám s tebou, tak to zase bude dobrý.“
Dívám se na něj, a vím, že měl pravdu, když se se mnou před svým stěhováním loučil. Stál v kuchyni, tašku s posledními věcmi v ruce. Na chvíli ji položil na zem, mužně mě objal, dal mi pusu na čelo a řekl:
„No, mamko, myslím, že náš vztah se teď zásadně zlepší.“