"Šeptáš 

Zvláštní ozvěnu 

Tvým slovům dává noc

A já poslouchám ten hlas

Jak krásně zní

Však slova nevnímám

Do nebe se díváš

V očích asi slzy máš

A já zastavit je neumím

Vím, že se loučíš

Tolik mě bolí

Co říkají ta ústa

Která líbat jsem směl

A jsem tak bezmocný

Sedíš vedle mně

A přesto se mi vzdaluje

Tvá krása nevšední

Nevyčítáš, vzpomínáš

Smutkem tvá slova zní

I mé hvězdy se rozpíjí

A já vím, že je poslední

Jasná noc hvězdnatá

Kdy mi

Šeptáš"

 

Chvíli ticho, pak promluvil Pavel: „To je báseň, nebo co? Toto téma přece žádá lyrické, přímo sametové verše, ne pouhé výkřiky do tmy “. „Tati….“ ozvala se káravě Míša. Zasáhla jsem: „Já v tom tedy lyriku cítím i bez sametu“. A snad, abych trochu stočila hovor, jsem s dávkou nadsázky vyčetla Pavlovi, že místo říkanek o hejkalovi, který se honí za bůhví jakými vážkami by mě taky mohl věnovat nějakou lyrickou báseň. Snad jsem to nepřepískla. Pavel se na mě podíval a s jemnou výčitkou řekl: „Napsal jsem jich málo?“ V zápětí ale jeho tvář opět dostala ten známý, lehce úsměvný výraz. Zadíval se někam do neznáma a s gestem „Bedřicha Smetany“ z televizní reklamy zvolal: „PERO!“  Jenda dolil víno a otevřel další lahev, já jsem vyndala z ledničky další tác chlebíčků, Míša odnesla do dřezu nepotřebné nádobí, Jendova manželka se šla podívat za klukama k počítači a Pavel psal. Pět, deset minut. Zvolna ustal pohyb, všichni byli opět na svých místech a do ticha zaznívaly jen bojové výkřiky kluků, doprovázející bojové akce na monitoru počítače. Pavel zvedl hlavu od popsaného a dílem poškrtaného papíru, rozhlédl se, uchopil skleničku s vínem a řekl:: „Tak si líznem, ne?“ a začal číst:

 

"Šeptáš... 

proč právě dnes zvláštní ozvěnou

tak krásně zní tvůj hlas

byť vnímám jej jak času za stěnou

a slova letí noci na pospas

 

teď k nebi zvedla jsi svůj pohled vroucí

já slzy loučení v oku spatřil třpyt

vrátit již nelze čas, byť byl bych všemohoucí

snad ústa tvá ještě směl bych políbit

 

jsi vedle mne, však vzdaluje se zvolna

tvá krása nevšední, vzpomínka zavátá

tak bez výčitek, to vůle obapolná, 

míjí ta jasná noc hvězdnatá

kdy mi šeptáš..."

 

Z vedlejšího pokoje se ozval radostný řev kluků, kteří zvítězili nad počítačem.

 

*

Uplynulo deset let a mnohé se změnilo. Jendovi zemřela manželka a zcela přestal psát, Jaromír se nestal vojákem, ale studuje historii a Filip má již popsaný blok začátečnickou poezií. S Pavlem už nejsme spolu, ten generační rozdíl přece jen zapůsobil, ale zůstali jsme přáteli. Mám všechny jeho básnické sbírky a jeden list s přepisovanou a seškrtanou básní, která se jmenuje „Šeptáš“.

**