Na počátku bývá kniha. Někdy taky film a často obojí. A stává se pak, že člověk, zcela vtažen do děje, se natolik sblíží s postavami příběhu, až se vydá po jejich stopách, aby černobílý svět literárního děje znovu prožil v barevném 3D reálného prostředí.
Tak jsem se i já  rozhodl vydat po stopách své oblíbené postavy F.L.Věka. Bohužel, v celém okruhu mých přátel a známých nebyl nikdo, kdo by sdílel mé zaujetí známými i zapomenutými hrdiny obrozenecké doby. Zaměřil jsem tedy svoji pozornost na jinou, neméně významnou osobnost, jejíž životní filozofie rovněž pomáhala překonat dobu útlaku našeho národa. Tou osobou byl Josef Švejk.
 
Studiem dostupných materiálů jsem se připravoval na první setkání se švejkology. Uskutečnilo se ve stylovém prostředí jedné z několika pražských hospod, kde se chlubí stolem, u kterého Švejk sedával. Atmosféru podtrhovala kouřová clona z dýmkového tabáku zasloužilých členů spolku, i když někteří si rituál zjednodušili doutníkem. Ovšem sjednocujícím mediem bylo pivo. Pravda, odvzdušňovací trubky již asi neústily na nádvorním pisoáru, jako za starých časů, ale dvanáctka Staropramen měla říz jako za c.k. Jsem notorický nekuřák, dávající přednost spíše vínu, takže sebevědomí, s nímž jsem vstoupil, se rychle vytratilo. Jistou vážnost mi však přinesla historka o mém dědovi, který se jako lapiduch za první světové se  Švejkem osobně setkal. Dokladem je dosud zachovaný dopis z fronty, kde děda zmiňuje jistého Josefa z Královských Vinohrad, který nosil ruskou vojenskou čepici a vydával se za vojenského komisaře nepřátelské armády. Byl prý úředně prohlášen za duševně méněcenného simulanta a znovu odeslán na frontu. Což se později mělo ukázat jako šťastný justiční omyl.

 

Očekával se hlavní program setkání, vystoupení dvojice badatelů s významným objevem Švejkovy cesty na frontu. Jako předehra kolovala mezi přítomnými ušmudlaná černobílá fotografie, na níž byl zachycen starý lékařský nástroj, kterým byl ve vojenské nemocnici Švejkovi aplikován klystýr. Roznesla se další  plata piva a přednáška započala. Jednalo se o přesnou lokalizaci místa, kde nedopatřením Švejk zastavil vlak. Přístup k tématu byl vpravdě vědecký. Vycházelo se z citace Švejkova hlášení, že ..“jsme pět minut od Tábora“. Jedná se tedy o úsek tratě mezi stanicí Chotoviny a Tábor. Byla vzata v úvahu rychlost tehdejšího vlaku, brzdná dráha vyvolaná záchrannou brzdou a výsledek byl překvapující. Místo, kde vlak zastavil se nachází na 49 stupni 26 minutě  40 vteřině severní šířky a 14 stupni 40 minutě  35 vteřině východní délky.
 
Zpráva byla přijata potleskem, ne však všeobecným. Vyskytly se hlasité námitky, že mezi Švejkovým hlášením a zatažením za záchrannou brzdu proběhl (zde necitovaný) dialog mezi Švejkem a železničním zřízencem, což časový údaj zkresluje. Roznešeny byly další půllitry a spor vrcholil. Ve chvíli, kdy situace dostávala nebezpečně podobu známého Ladova obrazu „Hospodská pranice“, jsem shromáždění opustil. Po čtyřech dvanáctkách jsem měl blažený pocit, že jsem se stal členem společnosti znalců, kde kvete pšenice neomezené badatelské činnosti. A ještě na závěr. Víte, jak se nadporučík Lukáš jmenoval křestním jménem? Jmenoval se Jindřich.