Zrození
 
Muž, narozený ve znamení, Berana je idealista, rebel a bojovník. Životopis  své duše si napsal sám.   Životopis, v němž nenajdeme jediné město, jediné jméno, jediný letopočet, Autor jej tvořil průběžně po celou dobu dospělosti a možná, že již v dětství vznikaly hrubé obrysy jeho budoucího díla. Básnického díla, které je obrazem jeho dekadentního životního stylu, poznamenaného neúctou k společenským pravidlům většinové společnosti.
 
Jeho zrození neprovází štěstí a radost.  Sám sebe vidí jako pokřivenou zrůdu, a matku, která se spíláním Bohu lituje, že toto nešťasné stvoření nelze vrhnout do ohně jak lístek dotěrného milence. 

Ty, které chtěl milovat jím pohrdají a sráží jej k zemi. A on by chtěl vzlétnout. Vymanit se z nudy a stálých běd, rozmáchnout se mocnými perutěmi, vznést své neduživé tělo nad žitím do prostoru, v němž se nevrhají stíny a porozumět tichému hovoru květů.
Tak sní o ztepilých mužích a ženách, jak je poznává z antických soch, užívajících plně a bez přetvářek všechny radosti života a lásky. Jeho pokřivená duše však spatřuje v kráse současnosti jen ošklivost a v lásce jen cíl zvrhlých vznětů.
 
*
Život

 "Být můj ideál méně zlotřilý, nebyl by dokonalý."   Krédo, prolínající jeho tvorbou i životem, jej vytěsňuje na okraj pařížské intelektuální společnosti, pro níž má jen sarkastickou kritiku. Deformovaným pohledem svého nazírání, v mršině, rozkládající se ve žhavém slunci u cesty, spatřuje budoucí obraz nyní krásné, zbožňované ženy. Dokáže opěvovat krásu, aby ji vzápětí považoval za zbytečnou hvězdu, planoucí pro bezcenný život. Přesto však, snad ve chvíli milostného vzrušení, děkuje kráse, že činí svět méně zlým a čas méně nudným. Sotva se lze podivovat jeho vyznání z touhy po obryni, ve stínu jejichž ňader by zřídil svoje lože.
Tak střídá se obdiv, vzplanutí a vášeň s nenávistí, odporem a pokořováním. Strach, zločin, šílenství a my, slunce zimních luk. Jedinou věrnost spatřuje v Múze, která jej neopouští. Z jeho Můzy číší promodralý chlad, který jak noční paprsek okenicí padá do jeho básní s tichým mlčení. S mlčením, které zbožňuje po prožitých orgiích. Pak její obraz vítá jako růžový den, který přináší svítání duši.
 
**

Smrt

I v život básníka se vplouží průvod zimy.  Zlý démon zavlní se v zběsilosti a ve slábnoucích plících věčný hříšný chtíč jak návykové lekvary vyvolává tvary nejsvůdnějších žen. Hněv, záští a hrůza zlých dnů. Malátný duch se již zdráhá sedlat naději. A křišťálové oči poslední milenky se marně ptají: "Čím jsem tě okouzlila, ty věčný podivíne?" Pozvedne se milostivá noc, která skryje vše a jediným osvěžením zůstane tma.

Proklel by i jeho dávno zemřelý otec, kněz, jeho bohémský život, plný marné touhy po štěstí a milostných zklamání? Jen věrná Múza vykřesává v duši jiskřičku naděje. Snad najde se milostivý křesťan, který zahrabe co zbude z jeho těla pod hromadu tlejícího listí někde u hřbitovní zdi, kde vlčí smečka zapěje tedeum. 

Čtyřicet šest let je vhodná doba pro smrt na následky progresivní paralýzy. Na každém hrobě vyroste kvítí. Vyrostlo i na jeho hrobu. Mnoho květů, dokonalých tvarů a sytých barev. Jako jeho básně. A v každém z nich kvete zlo.

 

***