Tato povídka není má vlastní, jak jste jistě poznali podle rubriky Cizí peří.
Napsala ji Jarmila Kašparová pro literární soutěž Rassilonův brk (až ji dočtete, určitě uhodnete, jak se umístila).
Proč ji s laskavým svolením autorky vkládám právě sem?
Věřím totiž, že pro zápletku i styl a jazyk, jakým je psána, potěší  všechny, kdo mají rádi poezii a také jednoho českého básníka s iniciálami V.H. Jsem přesvědčena, že takových vnímavých čtenářů je tu víc než mezi čistokrevnými fanouškyDW.
 

 

 

 

Přijde čas, kdy jedině ve společnosti mrtvých si člověk připomene, že je živý – i šel jsem se projít na hřbitov po hraně soumraku. Mé myšlenky se podobaly kamenným závažím na nohou, na ramenou, na víčkách, na srdci; byl jsem marionetou s provázky směřujícími dolů a mým loutkářem byla melancholie. Zahrada hřbitova kvetla svíčkami; nebyl jsem zdaleka jediným, kdo myslel na mrtvé a snad jim i trochu záviděl jejich bezstarostnou nicotu.

 

Dal jsem se do hovoru se sochou anděla, sklánějící se nad hrobkou továrníka. Cítil jsem se naladěn na stejnou strunu (provázek se závažím) jako ten kámen, zarmoucený nad tělem ohlodaným červy, omšívaje truchlící pro člověka, jejž neznal.
„Anděli,“ pravím, „ty symbole vlídnosti: pláčeš pro nás, i když si to nezasloužíme, střežíš nás, i když bychom potřebovali spíše trest než shovívavost, jsi jako matka, která miluje děti, ať už provádějí jaká chtějí alotria. Jsme rozmazlení –“ Shledal jsem, že bych málem hodil vinu za všechno lidské zlo na sochu, a zastyděl jsem se.
„Promiň, anděli. Když mně se nechce věřit, že si za to můžeme sami.“

 

Šeré nebe uložilo mraky k spánku pod obzor, ze země se zvedla syrová vůně hlíny, chladu a suchých listů, někde ve vsi se rozštěkali psi. Blížila se noc, blížil se podzim – a blížila se válka.
„Je vůbec možné to zastavit? Obrátit myšlenky lidí zpátky k míru? Jsou nějaká slova mocnější než ta o nenávisti, která tak dobře prodávají noviny...“
Mé otázky byly řečnické a socha jen zrcadlem, od nějž se odrážely padajíce zpátky na mne. Proto mne překvapilo, že slyším šepot. Mohl to být vánek v tetelivých osikách, ale já měl pocit, že to přichází od sochy a že jsou v tom slova neznámého jazyka. „Gamchabatmy,“ zdálo se mi, že slyším. „Luharam sabur munay. Dana, dana darsk.“

 

Zatajil jsem dech. Je doba vskutku již tak vymknutá z kloubů a chaos se zmocnil světa, že kámen odpovídá na otázky, na něž lidé mlčí? Anebo je vykloubená má mysl, opilá poezií tak, že se odpotácela z cesty zdravého rozumu do škarpy šílenství...
V šeru se mi zdálo, že anděl pozvedl hlavu z dlaní, ale ne, to přece nemůže být, jen jsem si sochy předtím špatně všiml, musela vypadat právě tak jako teď...

 

Zaslechl jsem za sebou šustot kroků běžících po štěrkové cestičce, a než jsem se stačil ohlédnout, někdo mne hrubě odstrčil a stoupl si mezi mne a sochu, v ruce podivný předmět, jakousi moderní elektrizovanou kouzelníkovu hůlku, která svítila a bzučela jako pouliční lampa při rozsvěcení.
„Měl byste utíkat,“ pootočiv se ke mně houkl hlasem předem smířeným s tím, že jsem příliš fascinován, než aby mne napadlo utéci.

Vypadal docela obyčejně, člověk, jaké potkáváte na ulici, podle té kožené bundy nejspíše šofér nebo hospodský povaleč, ale pohyboval se se živočišnou energií muže, který už stál proti mluvícím sochám a snad i podivnějším věcem, a v očích měl tak hlubokánský žal, že se mi málem chtělo dát se do usedavého pláče, když se naše pohledy na vteřinu střetly. On se ale hned obrátil k soše a ztuhl. Sledoval jsem jeho pohled, a hle: socha, která si před chviličkou zakrývala tvář, nechala ruce klesnout až k prsům a odhalila děsivý škleb.
Závrať z nemožného mi div nepodtrhla nohy.

 

„Oba bysme měli utíkat,“ usoudil muž.

Chtělo se mi skřípět zuby nad tím bysme, ale to už mne popadl za ruku a táhl. Byli jsme v tu chvíli jako dva kluci, uhánějící vstříc lumpárnám a odřeným kolenům, a já byl tak zmaten a vyveden z rovnováhy, že jsem jej bez otázek následoval a nepokoušel se vykroutit ruku z jeho stisku.
Neslyšel jsem kroky, a přece jsem měl neodbytný dojem, že jsme pronásledováni. Nutilo mne to neustále se ohlížet. Pokaždé jsem v šeru zahlédl siluetu anděla mezi náhrobky. Stál nehybně, jako kdyby byl právě tam na svém místě, kde stojí odjakživa. Jenže při každém ohlédnutí stál jinde. I pozice jeho rukou se měnila... jako kdybych prohlížel sérii fotografií, zachycujících utíkajícího anděla. Připomnělo mi to dětskou hru...
„Zastavte!“ zvolal jsem. „Dívejte se na sochu! Nespouštějte z ní oči!“
Učinil tak. Oba jsme zírali na anděla, který stál na cestičce, kam by jej jistě žádný sochař nepostavil, a tvářil se, že tam má být a byl tam vždy.

„Nemůže se hnout, když se na něj díváme!“ vysvětlil jsem. „Je to jako hra – zapomněl jsem už, jak se jmenuje... dítě stojí zády k ostatním a odříkává: Cukr káva limonáda čaj rum bum; s posledním slovem se otočí a musí zastihnout ostatní hráče nehybné jako sochy. Dokud je zády, mohou se k němu plížit nebo utíkat, a první, kdo jej chytí, vyhrál.“
„Vy pozemšťani máte legrační představu o zábavě,“ řekl nespouštěje oči z anděla.

 

Úžas mne naplnil až po okraj, zapotácel jsem se a vrhl na něj rychlý pohled. Nevypadal ani trochu jako nebešťan, host z jiného světa, a přece podle jeho slov...
„Já jsem Doktor, mimochodem.“
„Vladimír Holan, básník,“ představil jsem se a z chumlu neposedných otázek, vířících mou myslí, jsem vylovil tuto: „Na vaší planetě tedy máte jen tituly, a ne jména?“
Podíval se na mne a já rychle uhnul zrakem k andělovi, abych jej pohledem přišpendlil na místě. Ale bylo to i něco v jeho pohledu, co zahnalo ten můj na útěk: náhlá bolest, jako by jej některé z mých slov uhodilo. V hlase ji neměl, když promluvil, hlas umí lhát.
„Berete to nějak klidně. Já myslel, že jsem ve dvacátým století.“
Dech mi uvízl v hrudi a srdce se divoce rozbušilo; otočil jsem si tu větu v hlavě tam a zpátky, načež jsem počal zhluboka dýchat a srdce se mi div nezastavilo samým údivem. Cestovatel v čase!

„1937,“ řekl jsem nesměle a přemýšlel, jak se jej zeptat – co muž z jiné planety a jiného času může hledat na vesnickém hřbitůvku v zapadlém koutě Čech a v době, z níž běhá mráz po zádech, má-li možnost pohybovat se mezi planetami – a mezi staletími! Nebo snad zabloudil?
„To jsem si moh‘ myslet,“ zabručel. Ukázal na anděla: „Ještě jsem ho nepotkal, vlastně jsem doufal, že to jsou jen povídačky. Plačící andělé. Smečka nelítostných dravců, zamaskovaných jako sochy. Živí se časem. Koho chytí, tomu seberou čas, který mu zbývá...“
Neuvědomil jsem si, že se stále ještě držím jeho ruky, ale teď jsem ji stiskl jako vyděšené dítě svírající ruku rodiče.
„Vyskytují se vždycky kolem válek; neloví ty, kteří padnou, ty, kterým moc času nezbývá, ale ty, kteří mají přežít. V chaosu, který se blíží, se spousta lidí zkrátka ztratí a nikdo si toho nevšimne, nikdo nebude klást otázky...“ Myslel jsem na to, že se blíží válka, ale ten muž – Doktor – o ní hovořil, jako kdyby se už stala. Z nevyhnutelnosti v jeho hlase mi bylo zle.
Něco studeného se dotklo mého lokte.

Tma nečekaně zhoustla a světýlka na hrobech se proměnila. Vybledla ve studené, elektrické odstíny, a bylo jich více – rozprostírala se do větší dálky... Anděl zmizel. Kdy jsem jej spustil z očí? Sklopil jsem mimoděk zrak? Náhlý chlad mne roztřásl, a nevím ani, zda přicházel ze studené noci nebo z útrob mé mysli, která pochopila...
„Dostal nás,“ pravil Doktor ponuře. „Ale proč budoucnost?“
Zapotácel jsem se. Nu ano, elektrické svíčky, větší hřbitov... „Tak takhle kradou čas,“ pochopil jsem. A na jednu vteřinu jsem byl skoro rád, že jsem v budoucnosti, že uvidím, jak se svět změnil.
„Většinou posílají do minulosti, jak jsem slyšel. Je to výživnější či co. Proč...“ a potom se zhrozil, jako by si uvědomil, že nechal doma zapnutý sporák nebo žehličku.
„Tardis!“ vykřikl nepochopitelné slovo a dal se do běhu.
Běžel jsem za ním a v záři světluškových svíček si všímal, jak mnoho je všude kolem nových hrobů.

Doktor se zastavil u brány hřbitova – byla to stále táž brána, zjistil jsem s podivnou úlevou, jen nově natřená – a u modré budky s lucernou na střeše. Police box, stálo na ní vlídnými písmeny. Nestačil jsem se divit, co tu dělá věc původu zjevně britského.

Doktor došel k budce s hlavou skloněnou a opřel se o ni, ruce bezmocně něžné, jako by se opíral o milenčin náhrobek, a já jsem si pomyslel, že tak hluboký cit může muž chovat leda k ženě nebo k automobilu, i hádal jsem, že je modrá budka jeho strojem času.
„Vysáli ji jako upíři,“ řekl Doktor hněvivě. „Byla pro ně zásobou jídla na mnoho let. Kdybychom sem byli přišli dřív... ale anděl nás musel poslat až sem, odkud není cesty zpět. Snad proto nás poslal do budoucnosti. Nebo...“ otočil se ke mně. „Básník, říkal jste. Básníkovi není snadné ukrást čas. Ve kterékoli době, kam vás anděl vrhne, můžete být básníkem, a vaše dílo může přežít a mít stejný dopad na historii. Sotva můžete být automechanikem v patnáctém století, programátorem v pátém, televizní hvězdou ve starém Řecku, ale básník... to je povolání nadčasové...“
Byl jsem polichocen.
„A nejspíš vás považovali za nebezpečnýho, proto jsme skončili ve dvaadvacátým... myslím, že přímo uprostřed Čtvrtý světový, tzv. Války slov.“

Prostoupil mne chlad. Doktor obsáhl rukou narudlý obzor, já sledoval jeho pohled a viděl, že ta vzdálená světla nepatří městům, ale požárům a děsivě zářícím oblakům jakéhosi světélkujícího plynu, a že těmi oblaky proplouvají siluety strojů podobných žralokům. Tu je odpověď na otázku, zda se svět změnil, dumal jsem chmurně.
„Války slov?“ opakoval jsem morbidně zvědav.
„Svět ovládají tiskové korporace. Lidstvo už se nedělí na státy, ale na čtenáře těch či oněch novin. Nikoho nezajímá pravda – pravda je to, co se píše v mých novinách, myslí si každý člověk, a zbytek jsou lži a propaganda.“
„Oč tedy bojují?“
„Noviny? O vládu nad světem. Lidi? Nejspíš jim někdo nakukal, že všichni, kdo nosí pruhovaná trička, jsou zlí, nebo že všichni brýlatí jsou nebezpeční intelektuálové, a samozřejmě všichni, kdo čtou konkurenční tisk, jsou zrádci... slova mají moc, a teď a tady je ta moc zneužitá tak, že pravda a poezie nemají šanci.“

Bledl jsem hrůzou při tom pomyšlení. „Unikl jsem hrůzám jedné války, jen abych se ocitl ve válce ještě hroznější,“ zašeptal jsem zlomeně.
Podíval se na mne.

V očích měl zvláštní smutek velice starého muže, obtíženého vzpomínkami jako jabloň plody, sklánělo se to v něm až k zemi, div mu to nelámalo větve, a byly to černé plody ztrát a žalů. „Válka?“ potřásl hlavou. „Co ty víš o válce. Tohle je jen hospodská rvačka ve srovnání s tím, co jsem zažil... válku napříč časem a naskrz galaxií, celé planety v plamenech...“ skryl tvář v dlaních, v tu chvíli ne nepodoben plačícímu andělu.

„Ó, Gallifrey!“ zpoza dlaní vyšel vzlyk. „Ještě jsem neměl čas pro ni plakat, utíkal jsem před tím, a teď mě to dohonilo – celý můj domov – moje planeta – všichni moji lidé...“
Srdce mi sevřel soucit, ale cítil jsem, že zdaleka nestačí. Nebyl jsem s to ani představit si žal tak veliký, jako je ztráta celého světa... ach, kdyby Zeměkoule shořela na prach a já byl posledním člověkem, já bych snad samým žalem klesl mrtev k zemi... a žádný soucit nebyl dost velký, aby mu pomohl nést tu tíži... bájný obr Atlas prý unese celý svět, ale kdyby měl nést na svých svalnatých ramenou žal nad jeho ztrátou, jistě by klesl rozdrcen tou vahou... a nebylo, co na to říci, jak vyjádřit soustrast, všechna slova příliš malá.
„Kdy se to stalo?“ zeptal jsem se.
„Čas je relativní; pro mne – včera.“
„Co jste tedy dělal tam, kde jsme se setkali?“
„Nechal jsem Tardis, aby mne nesla, kam se jí bude chtít; vycítila moji náladu, jako kůň vycítí, že jeho jezdec nehledá rovnou a pohodlnou cestu, ale křivolaké a zrádné cestičky na okrajích propastí. Zažil jsem výbuch sopky, potopení lodi a všechny druhy temnoty, a nechtěl jsem je přežít.“
„A tak vás donesla do Čech v předvečer velké války?“
„Jak můžete vědět, jestli bude velká nebo malá, když ještě nezačla?“
„Jsem básník. Básníci vždycky vědí...“
Potřásl hlavou: „Je to jen šarvátka ve srovnání s Časovou válkou.“
„A přece utrpení těch, kdo jí budou pohlceni, není o nic menší. Co záleží člověku na tom, je-li ve válce velké nebo malé, když mu v ní někdo umře?“
„Snad máte pravdu,“ řekl tiše.

Bylo tolik věcí, na které jsem se toužil zeptat – muže, který viděl hvězdy zblízka, muže, který si osedlal čas jako oře, muže, který měl za očima tisíc příběhů. Kdo jste? Jenže on se zakuklil do zdi zármutku, a já se neodvažoval ani zaťukat na dveře. Místo toho jsem si jej prohlížel zkoušeje uhodnout… Kdovíproč jsem si představil starý, pyšný svět, kde se podivínství nenosí, a muže, který se na ten svět nehodil, představil jsem si noc tak ohvězděnou cizími souhvězdími, že pod nimi nešlo usnout, a nestačilo už ani vyjít na dvůr a objímat vesmír očima, ne, když jsou stáje plné koní času, též neklidných, jak to za takových nocí bývá… představil jsem si mrazivou radost z útěku, střemhlavého letu pryč od něčeho a ke všemu, představil jsem si jeho bloudění a nacházení, jeho setkávání i míjení se, těch divů, těch hrůz, těch krás – vířilo mi to před očima závratí z krasohledu, jako bych byl poslouchal hodiny a hodiny jeho vyprávění, a jeho slova, napadané podzimní listí, mi šustila pod nohama paměti. Mlčeli jsme a já netušil, zda jsem uhodl anebo jen fantazíroval. Mlčeli jsme dál a já se díval, jak se v něm to všechno zapíná knoflík po knoflíku do smutečního roucha. Připomínal mi odcházející bouři: něco, co bylo krásné a strašlivé a živé, ale co vystřílelo všechny blesky a vyplakalo všechen déšť a teď to šedě uplývá za obzor.

„Teď už je to stejně jedno. Mám, co jsem chtěl – bez Tardis, uvězněný v jednom bodě v čase, na jedné planetě, bez možnosti plést se do potíží.“
Nenapadlo mne žádné slovo dost dlouhé, aby dosáhlo až na dno jeho smutku. Někdy i básníkovi dojdou slova. A tak jsem napřáhl ruku a vší silou jej uhodil do tváře.
Překvapeně zamrkal. „Dík. To pomohlo. Ale stejně netuším, jak se odsud dostanem.“
„Říkal jste, že je vaše Tardis bez energie. Nemůže ji někde znovu získat?“
„Tardis není jen stroj. Je... byla trochu živá.“
„Pak musíme nalézt jiný způsob, jak se vrátit v čase!“
Podíval se na hodinky. „2123. Na časovou agenturu je brzo. Ale máte pravdu, když si počkám pár staletí, najdu způsob, jak se vrátit zpátky.“
Počal jsem se smiřovat s myšlenkou, že dožiji život ve dvaadvacátém století.

„Ne. Už bych tu byl. Cestou bych se tu určitě stavil a vzal vás zpátky do sedmatřicátýho. To znamená, že se něco zvrtne. Časová agentura nevznikne, což znamená, že některé věci se stanou jinak, možná proto, že tam nebudu, abych je dal do pořádku...“
„Nepomohl by plačící anděl?“ vyhrkl jsem.
„Jestli jste si náhodou nevšiml, to on nás do tohohle dostal. Jak si to představujete? Že za ním půjdem a pěkně poprosíme? Nerozumí nám, je to šelma, která loví čas...“
„Předtím promluvil,“ řekl jsem.

Doktor na mne zíral, jako kdyby to byla ta nejšílenější slova, která kdy kdo pronesl.
„Mluvil?“ ujistil se.
„Nerozuměl jsem mu.“
Doktor svěsil hlavu: „Překladatelské rozhraní Tardis...“ a náhle se napřímil, podivné světlo v očích „...ještě pořád funguje!“
„Cože?“ nechápal jsem.
Doktor jako by jen taktak odolával nutkání dát se do divokého tance, načež zvolal: „Nerozumíš? Ne, jistěže nerozumíš, ale rozumíš, v tom to právě je! Protože já česky neumím ani slovo a tys ve škole určitě nesekal gallifrejštinu! Podívej se na nás! Dva cizinci ze dvou planet, a můžeme spolu mluvit! A tys nikdy ani neslyšel o cyklické syntaxi nebo vektorovém časování – a přece slyšíš všechno, co říkám, ve své mateřštině!“

Na tváři se mu pomalu roztáhl úsměv. Byl to zprvu jen takový pokus: koutky rtů se pohnuly, jako by si nebyly jisté, zda se to smí, vždyť se Doktor vší veselosti zřekl na věky věků; ale že je nikdo nezastavil, počaly se zvedat a vzdalovat od sebe a odhalovat zuby a nadzvedávat i koutky planoucích očí v úsměvu tak ohromném, že by dokázal rozesmát celý svět a osušit slzy na tvářích tisíce sirotků. „Tardis žije!“ vykřikl. „Jak jsem to mohl nevidět! A dokud je Tardis, je i naděje... vzhůru na hřbitov!“

Kamenný anděl stál na svém místě na hrobce továrníka. Myslel jsem na to, kolikrát jsem sochu musel minout, aniž bych měl sebemenší tušení, že je to šelma z vesmíru, kolikrát jsem obdivoval práci sochaře, který dokázal vtělit kameni tvář plnou žalu tím, že ji zakryl rukama a nechal její podobu na lidské fantazii, která je nekonečná. Myslel jsem na trpělivost, s níž kamenný anděl číhal na svou kořist.
„Přišli jsme na kus řeči,“ obořil se na sochu Doktor, v hlase hněvivou výzvu maskovanou úsměvem. Socha se ani nepohnula.
„Noták, přestaň s tím divadýlkem, my víme, co jseš zač!“
Kámen zůstal tak nehybným, že jsem téměř zapochyboval. Potom mi to došlo: „Mrkněme!“ navrhl jsem. „Nemůže se přece hnout, dokud na něj oba zíráme.“
Udělali jsme to a když jsem znovu pohlédl na sochu, napřímila se, spustila paže podél těla a ve tváři měla vyrovnaný, spokojený výraz nakrmené kočky.

„Předtím jsi mluvil. Promluv se mnou i nyní!“ oslovil jsem sochu tentokrát já.
„Zinsizi,“ řekl anděl.
„Nerozumím...“ zamračil se Doktor. „Jejich jazyk musí být moc i pro rozhraní Tardis. Jejich vnímání reality je nejspíš natolik odlišné, že i kdybychom dokázali přeložit každé jeho slovo, nedokázali bychom je pochopit.“
„Proč mi tedy odpovídá?“
„Mayana theglathfalasar,“ řekl anděl.
„Možná se tím baví. Ví, že se odsud nikdy nedostanem, a dává nám falešnou naději.“
Chvíli jsme mlčeli a dívali se na tu krásnou kamennou tvář. Přemýšlel jsem, zda je tomu tak, jak tvrdí Doktor, ale nezdálo se mi to.
„Kameni,“ oslovil jsem jej, „my nerozumíme tobě, ale ty nám rozumíš. Byl jsi tu, nablízku lidem, od doby kamenné: viděl jsi náš čas, naše války, naši hloupost a snad i něco z naší krásy... stojíš na hřbitově, a tedy rozumíš našemu zármutku...“
„Gamchabatmy,“ pravil anděl, zdálo se mi, že souhlasně.
„Zatímco my nedokážeme pochopit tvůj zármutek. Proč pláčeš, kameni? Je to tím, že se živíš časem, ale sám stojíš mimo čas? Je to smutek tvora, který pije vodu z řeky, ale ví, že nikdy nebude moci plavat mezi rybami?“

„Amu-amu,“ řekl anděl. Znělo to kamenně, jako by po jazyku válel oblázky.
„Doktor tě má za nelítostnou šelmu, za zlého vlka... ale to nemůže být celá pravda, že ne? Vždyť ty musíš být starší než všechny mýty o okřídlených bytostech, přišel jsi na Zemi z jiného světa a dal vzniknout příběhům o andělech... kdybys byl zlý, kdybys měl srdce z kamene, ty příběhy by vypadaly jinak... slovo anděl zrcadlí tvoji duši, a v ní, i kdyby jí bylo cizí všechno člověčí, musí být nějaký, třebas nepozemský, koncept vlídnosti a soucitu... jistě jsi kradl čas lidem, kteří měli pocit, že se narodili ve špatném století, a tys je vytrhl z neradostného života a dal jim příležitost k lepšímu... neboť kdybys nebyl samým zosobněním dobra, nemohl bys inspirovat takové příběhy, jaké jsi inspiroval.“
„Chisoh bezjazy dahr,“ řekl anděl. Doktor jen kroutil hlavou nad mým proslovem a nad tím, jak si s andělem zjevně výborně rozumíme.

„A proto tě prosím, vrať nás do času, z nějž jsi nás vytrhl. Nebo alespoň vrať Doktora k jeho stroji času. Na mě nezáleží, ale součet jeho žalu je už příliš vysoký, než aby unesl další. Prosím tě, neber mu jeho čas, neber mu jeho naději, a já zůstanu a budu s tebou rozmlouvat v tomto temném století.“
„Paleostom kraun? Šargiz-duz?“ pravil kamenný anděl, zdálo se mi, že překvapeně.
„Ano, ano! Vrať Doktora tam, odkud jsi jej vzal, prosím. Je mi jedno, co bude se mnou.“
„Maimo!“ poručil anděl.
„Myslím, že nám právě řekl, abychom mrkli,“ řekl jsem Doktorovi. Podíval se na mě a uznale přikývl.

V tom přikývnutí byl slib, že vezme-li jej anděl k jeho Tardis, Doktor se pro mne vrátí. „Ale je vám jasné, že může kecat?“ ujistil mne. „Andělé ne vždy kradou čas stejným způsobem. Mohl by z nás obou vysát život, tak jako to udělal Tardis. Možná je to jeho představa skvělého vtipu.“
Zbledl jsem a představil si, že by můj život mohl teď skončit. Ještě nikdy se mi nechtělo tak moc žít! A přece jsem si vyměnil vážný pohled s Doktorem, jímž jsme se vzájemně ujistili, že ten pokus za riziko stojí, a v tu chvíli – neboť jsme oba spustili zrak z anděla – jsem pocítil na zápěstí ledový dotyk; říká se „sáhla na něj smrt,“ a přesně takový pocit to byl, sáhla na mne smrt způsobem, jakým doktor pacientovi měří tep, a celý svět kolem mne zamrkal, tma se nadzdvihla jako opona a rychle rozhodila po nebi kulisy blednoucích červánků, které tam byly prve.

Stáli jsme s Doktorem na hřbitově, blížila se noc, blížil se podzim a blížila se válka, svíčky na hrobech měly živé plamínky a socha anděla se na nás usmívala; jedno překvapené mrknutí, a zase měla tvář v dlaních, jako ji měla, kam až má paměť dosáhne.
Já a Doktor jsme docela pomalu kráčeli mezi hroby k rezavé hřbitovní bráně. Vedle ní stála Tardis a na její střeše vlídně svítila lucerna, jako okno domu, kam jdeme na návštěvu, nám sděluje, že je někdo doma.
Podíval jsem se mu do očí a kupodivu jsem v nich zahlédl novou naději. Kde se tam vzala? Jak?

„Člověk rozmlouvající s kamenem. Myslel jsem, že jsem už viděl všechno, ale ne, ještě pořád jsou divy, tam venku… a tady,“ řekl Doktor.
„Předtím se mi zdálo, že jsem je zahlédl – bylo to…?“
„Sorry, přemýšlel jsem nahlas a básník má uši v duši. Tohle naše setkání mi kupodivu pomohlo... nemyslel jsem, že je mi ještě pomoci… a jestli se mi podaří udělat kus práce pro záchranu týhle planety, bude to i vaše zásluha.“
„A vy odletíte ve své Tardis a necháte mne stát na hřbitově pod hvězdami. Jsou všechny příliš daleko. Co je mi po budoucích válkách a budoucích neštěstích, která jsem snad pomohl odvrátit, když se schyluje k válce teď a tady a já jsem proti ní bezmocný?“

 

Zvážněl.

„Nevzdávejte se. Pište poezii – nezabrání hrůzám války, ale třeba je učiní snesitelnějšími pro ty, co najdou útočiště mezi stránkami knih. Přeju vám, abyste měl před sebou fantastický život...“
Nad tím „fantastický“ jsem potřásl hlavou – co mohlo být fantastičtější než cesty časem a prostorem a ožívající sochy... a to nebyl způsob života, po jakém bych toužil.

„Já doufám, že mám před sebou život docela obyčejný,“ opáčil jsem.
„To jsem právě myslel,“ usmál se moudře a zavřel za sebou dveře modré policejní budky.