Smrákalo se.
Měl rád ten předěl mezi plným sluncem a tmou - ve zdejších zeměpisných šířkách tak krátký -, kdy země vydechovala  žár, nastřádaný během dne, a vzduch byl cítit solí, kořenitou vůní tymiánu i nahořklým aroma šalvěje.
Seděl v řídké trávě, rukama si objímal kolena a nehnutě, s nedětskou trpělivostí a disciplinovaností, pozoroval zvrásněnou kůru starého olivovníku.

Ten strom tu rostl bezpochyby několik staletí, zatímco chlapec zde pobýval teprve několik týdnů, přesto ale měl pocit, že sem patří odjakživa. Byl to pro něj hotový ráj – tolik nových věcí, rostlin a živočichů k poznávání!
Třeba jako ten malý gekon, který právě vystrčil hlavičku zpoza kmene.

Musím ho chytit, umínil si chlapec.
Máma sice nebude mít zrovna radost („Jistě, miláčku, je to úžasné zvířátko, ale nezapomeň důkladně zavřít klícku, ano? Jestli hospodyně najde na stole dalšího štíra nebo něco podobného, dá nám výpověď!“) ale, jak ji znal, přejde to s velkorysým mávnutím ruky. Stejně jako s nadhledem brala všechny výstřelky svých čtyř potomků – dívčími pubertálními výlevy počínaje, přes  střelbu  a opilecké eskapády dospělých synů, až po nedobrovolné soužití s tvory, které si člověk obvykle moc nepouští k tělu.
Byla to úžasná žena, vydala se sama s dětmi přes půl Evropy, aby v podstatě pouze přesídlila z ostrova na ostrov. Ne, že by jí cestování činilo potíže (koneckonců žádný z jejích potomků se nenarodil na starém kontinentu), přesto – byl to krok do neznáma, mezi lidi, z jejichž jazyka neznala ani zblo (oni ten její naštěstí ano, tedy alespoň někteří). Byl to tak trochu útěk před neradostným údělem vdovy i námluvami nevítaného nápadníka, a zároveň možnost začít znovu.

Gekon na zlomek vteřiny pohlédl chlapci do očí a pak střelhbitě vyběhl do koruny stromu.
Pes, dosud nehybně rozvalený za chlapcovými zády, vzdychnul ze spánku a škubnul předními tlapami.

Asi se mu zdá, že honí králíky, pomyslel si chlapec.

Od nedaleko stojícího domu se ozvalo volání.
Večeře, uvědomil si.
„Vstávej, starý brachu,“ třepl psa přátelsky po kožichu, pak vyskočil, oprášil si krátké kalhoty, a se svým nerozlučným společníkem po boku se rozběhl domů.
                                                                

                                                      ---
I tak dorazil ke stolu poslední.
„Hmm, to voní! Co máme?“ zeptal se.
„Kumkvat s rýží,“ odpověděla matka, a když viděla protažené tváře svých potomků, dodala s úsměvem: „ A kuře. Díky tady našemu spisovateli.“
Nejstarší syn se teatrálně uklonil na všecky strany a se zadostiučiněním pravil: „Konečně páni nakladatelé pochopili, že odmítat díla budoucího největšího romanopisce všech dob je nebetyčná hloupost. A ztráta pro ně i pro lidstvo.“
Několik vteřin vyčkával na potlesk, který nepřišel, a pak dodal: „Takže mou povídku přijali a poslali šek.“

„Ano, je to opravdu báječné,“ řekla matka.
Potěšilo ji nejen ocenění talentu jejího prvorozeného, ale zejména sumička, kterou jí s gestem granda předal. Žilo se tu sice mnohem levněji než ve staré vlasti, vdovský důchod však stačil jen taktak. Třebaže kumkvat, který tu rostl opravdu hojně, matka používala v kuchyni denně se vskutku obdivuhodnou kreativitou, už ho měli všichni po krk.
„A co ty, drahoušku,“ obrátila se na nejmladšího syna, „ty bys nechtěl být spisovatelem?“
Chlapec, pusu plnou lahodného kuřecího masa, jen zavrtěl hlavou.
Angličtina nebyla rozhodně jeho oblíbeným předmětem, a vydělávat si nekonečným sezením na tvrdé židli a datlováním do psacího stroje mu nepřišlo jako zrovna lákavý způsob obživy. Neměl ani tušení, že jednou bude právě psaním shánět finanční prostředky na uskutečnění svých plánů a snů. A že jeho knihy budou bavit i poučovat čtenáře napříč všemi generacemi.

Po jídle, zatímco matka s dcerou umývaly nádobí, se mužští členové rodiny rozešli za svými zájmy.
Jeden se stáhl do svého pokoje, aby dostál pověsti budoucího největšího romanopisce všech dob. Až hluboko do noci se pak odtamtud neslo klapání staré remingtonky, prokládané  nespokojenými výkřiky nad překlepem či  špatně formulovanou myšlenkou.
Druhý s puškou v ruce oznámil stroze: „Jdu si zastřílet. Třeba ulovím králíka.“A zmizel.
„Houby střílet,“ ušklíbla se sestra.“Našel si ve vesnici holku. A dokonce se kvůli ní učí tu jejich hatmatilku. Dám krk za to, že se to místním klukům nebude líbit. Možná proto si bere pušku i na rande.“

Matčinu odpověď už chlapec nezaslechl, neboť ve stejné chvíli za sebou zavřel dveře místnosti, které nikdo v domě neřekl jinak než zvěřinec.

 

                                                     ---

Bylo to jeho výsostné území, vlastní království, kam ostatní z rodiny nevstupovali (leda z donucení) a které většinou sdílel jen s Theodorem. To byla další výhoda pobytu tady - nemuset ráno vstávat a jít do školy, protože učitelé chodili za ním.
Výreček sedící na bidle u okna ho pozdravil zamžouráním svých velkých oranžových očí a z krabice se želvami se ozvaly štrachavé zvuky. Asi už měly hlad.
Chlapec se rozhlédl po pokoji a na okamžik nechal pracovat svou fantazii.
Místo akvárií, bedýnek, sklenic od marmelády a klícek viděl bazény, rozlehlé výběhy, prosklené pavilony a voliéry plné zvířat a ptáků z celého světa. Ach, mít tak vlastní zoo!

I to se mu jednoho dne splní, a stane se to – inu, jak jinak – opět na ostrově. To už z chlapce bude uznávaný přírodovědec a ochránce přírody, tak uznávaný, že patronát nad jeho nadací převezme samotná členka královské rodiny.
Ale ta chvíle je ještě daleko.

Teď ho čeká několik úžasných let strávených v tomto ráji - kouzelném místě, kde prostá dětská zvídavost přeroste v neutuchající a celoživotní touhu po poznání a porozumění přírodě a jejím zákonitostem. A ve snahu uchovat ji nezničenou  i pro příští generace.