„Tak co, jak se ti líbila jízda?“ ptal se posměšně Azazel.

„Hrůza,“ odpověděl Honza.

„Alespoň vidíš, že jsem důsledný a očekávám výsledky. Mám pro tebe nový úkol. Bude to snadné, pokud se osvědčíš, třeba si tě nechám. Jinak tě pošlu ke všem čertům. To myslím doslova, mí kolegové novou hračku uvítají. Takže opakuji: chci výsledky. Doveď mi tu duši.“

Černá tma tunelu se roztrhla a Honza ucítil opět tíhu hmotného těla. Byl muž, jmenoval se Alois Drábek, povoláním soukromý zemědělec. Momentálně pod obraz, to bylo cítit naprosto dokonale.

Honza se rozhodl nechat věcem volný průběh, a tak v době, kdy jeho „klient“ vyspával opici, jen tak bloumal myšlenkami po nedávných událostech a opatrně si připomínal všechnu tu bolest. Jeho pán byl darebák, jakého není rovno. Pět smrtí v jednom tahu, jedna horší než druhá. Jak si to zasloužil? Zachránil duši jednomu člověku, po kterém již ďábel sahal. Copak musí tolik trpět za svůj omyl, že se vydal temnému andělu?

Drábek se probral a šel zatopit ve sporáku. Potácel se po kuchyni a něco si drmolil pod vousy. Postavil na plotnu plechový hrnek s vodou a do velkého porcelánového hrnku nasypal tak dvě deka kávy. Potom vyšel na dvůr a začal kontrolovat zvířectvo.

Slepicím nasypal pár hrstí zrní, králíkům dal trošku zbylého sena, jen pro prase nic neměl. Mávl rukou a šel do sklepa pro brambory. Nabral jich koš a donesl do kuchyně. Do velkého hrnce nalil vodu a hodil do něho přes kilo brambor.

„Něco pro pašíka, něco pro Lojzíka,“ drmolil.

Sedl si ke stolu a vytáhl z peněženky pár bankovek. Bída, jen o málo víc než čtyři stovky. Drobných zůstala jen hrstka. A na účtu kontokorent. Obilí ještě není zralé, z toho nic nekápne. Když zabije pár králíků a prodá je, žádná velká sláva. Zatracená tato svoboda jedna nová, v družstvu se měl jako pán.

Voda začala vařit. Drábek zalil kávu, přenesl hrnek ke stolu a usrkl si horké tekutiny. Pálila jak čert, ale bylo to příjemné pálení.

Podobně banálním způsobem strávil celé dopoledne. Praseti dal něco brambor, ohřál si ke zbytku starý zelený párek a najedl se. Potom se vydal do hospody.

‚To neděláš dobře,‘ řekl mu Honza v myšlenkách.

„A hele, bílý myšky mluvěj,“ řekl nahlas Drábek.

‚Měl by sis raději najít nějakou práci.‘

„Co to meleš, myšáku? Jaká práce?“

‚Já nevím, třeba něco pro obec, nebo tak.‘

„Starosta mi může…“

Došel do hospody, poručil si pivo a zelenou, hodil štamprli do půllitru a pozoroval barevné děje ve sklenici. Potom to na jeden ráz vypil. Další pivo, další zelená.

Tohle nedopadne dobře, řekl si Honza. Jenže co s tím má dělat? Ten chlap pracuje usilovně na tom, aby měl pro Azazela dobrou cenu. Není třeba nic dodávat. A na záchranu je asi už pozdě. Navíc by v tom případě propadl peklu Honza. Přesto mu to nedalo.

Když šel Drábek z hospody a potácel se po návsi, opět se pokusil promluvit mu do duše.

‚Vidíš to. Jsi jak dělo a v peněžence ani flok. Stojí ti to za to?‘

„Drž klapačku, bílá myši, blem.“

Nemělo to cenu. Snesl se večer a Drábek se zabarikádoval v posteli. Ani se nesvlékl.

Ráno po probuzení kontroloval stav zásob a při pohledu do prázdné peněženky se mu udělaly mžitky před očima. Žádné jídlo, žádné peníze. Mohl by se pokusit vymámit ještě nějakou tu tisícovku z bankomatu, jenže to by musel do města. Hlava mu klesla a starý neoholený chlap se rozbrečel.

Bylo mu dokonale šoufl. Honza si nevěděl rady.

‚Lojzo, vzpamatuj se. Musíš si najít nějakou práci.‘

„Jakou práci, do pr…“

‚Musíš něco vymyslet.‘

„To vím taky, myšáku. Jenže co?“

A opět se rozbrečel. V mátožném stavu došel do předsíně a sundal ze zdi pušku.

‚To není dobrý nápad.‘

„Nekecej.“

Našel náboj, nacpal ho do komory a začal si pušku štelovat před obličej. Dal hlaveň do pusy.

‚Nechej toho, tohle není legrace.‘

„Pořád samý kecy, mě už nic dobrýho nečeká, šlus.“

Našel kohoutek a opřel se do něho prstem.

‚Nechej toho!‘

„Šlus,“ řekl Drábek a stiskl spoušť.

Hlava se mu rozletěla na tisíc kousků. Honza se opět prodral tunelem a stál před Azazelem.

„No, to nebylo špatné, slouho. Vidíš, správná provokace vede ke správným výsledkům. Možná bys to tímto způsobem dotáhl na podďábla. Nemáš zájem?“

„To tedy ne, ty příšero,“ vykřikl Honza. „Byl to beznadějný případ a tys to věděl. Pořád mě jen trápíš, tohle nemá žádný smysl.“

„Ty mi nebudeš vykládat něco o smyslu, pitomče. Běž si raději odpočinout.“

Černá prázdnota nahradila jakoukoliv existenci.