Můj nos zaplnil ostře kořenitý pach, tak intenzivní, že čichový vjem z něj si nezadal se šlupkou do hlavy.
Zvuky sem doléhaly dutě a vzdáleně. Vzteklý Vetřelcův řev, když zjistil, že je bez šance prorazit za mnou dovnitř, tak připomínal bouři, dunící desítky kilometrů odsud.
Tma se záhy změnila v pouhé příšeří a já se pomalu rozkoukávala, dýchala jen tak povrchně a snažila se neomdlít.

Stála jsem v jakémsi tunelu, jehož klenbu a stěny tvořily důmyslně propletené šlahouny armérií. Byl úzký, sotva se tu dalo rozpažit, a nízký, takže se úponky volně visící ze "stropu" téměř dotýkaly mé hlavy. Avšak na jeho konci se mihotalo ono pověstné světýlko, a já se k němu bez váhání vydala.
Šla jsem dlouho.
Tak dlouho, že adrenalin ze mě stačil vyprchat a srdce přepnulo ze stavu „vteřina do infarktu“ do režimu „procházka po nedělním obědě“.
Tak dlouho, že ten světlý bod přede mnou se už dávno měl zvětšit, aspoň o kousek.
Tak dlouho, že to ve mně začalo vyvolávat pochyby. A otázky.

Bludiště bylo zevnitř větší, protože – stejně jako v TARDIS – se jeho vnitřek nacházel v jiné dimenzi. Technologie Pánů času, říkal Doktor. Ale co když timelordi nebyli jediní obyvatelé Gallifrey, kteří ovládali tyhlety kejkle? Co když armérie disponovaly krom pohybu i netušenou inteligencí, díky níž dokázaly totéž, akorát se s tím nikde nechlubily?
Pak, milá zlatá, tvůj příběh skončí slovy: A šla a šla a šla…a jestli neumřela, chodí tam dodnes… uchechtl se můj vnitřní prudič. Už mu zase otrnulo, což se dalo pokládat za dobré znamení.
Ohlédla jsem se a zjistila, že se s každým krokem, který udělám, tunel za mnou průběžně uzavírá, takže jsem byla prakticky stále na jeho začátku. Ale třeba šlo jen o zrakový klam. Nebo je tahle dimenze zdeformovaná, já pochoduju celou dobu na místě, a proto se východ zdá být pořád stejně daleko.
Jestli jsou armérie opravdu inteligentní, pak tohle možná nebyla záchrana před Vetřelcem, ale nové uvěznění. Daleko rafinovanější než to v bludišti, protože jsem měla neblahé tušení, že sem - do zeleného tunelu – nedokáže nahlédnout nikdo. Ani David.
Nikdy mě nenajde, protože neví, kde hledat.

Cestování s Doktorem (kdysi a kdesi jinde) mě naučilo, že by se člověk neměl vzdávat, ať se ocitne v jakkoliv beznadějné situaci. Vždycky by měl hledat řešení. Nebo alespoň v něj doufat.
Ale já už měla dost. Vyčerpaná, nevyspaná, ztracená v Nicotě a v dimenzích, které připomínaly matrjošku. A hlavně bez Davida, který byl mojí oporou stejně jako tehdy Doktor. Chyběla mi síla, a koneckonců i naděje pokračovat.
A tak jsem se zastavila. 

A pak si sedla, přitáhla kolena k bradě a položila na ně hlavu. Sbalená do klubíčka přestala jsem vnímat okolí a propadla se do naprosté letargie.
Nevím, jak dlouho jsem takhle spočívala, možná minutu, možná věčnost, když mě z té odevzdanosti probralo ostré štípnutí do ramene. Bezděčně jsem se ohnala. Tříprstá orchidej, na kterou jsem úplně zapomněla, mě odměnila dalším nepříjemným štípancem.
„Auu! Kruci, nech toho, to bolí!“
Zkusila jsem ji odtrhnout z ramene, ale jediné, čeho jsem dosáhla, byl ještě pevnější stisk. Její tři nožky mi pronikly kůží až do svalu. Příšerně to pálilo, jakoby mi do tkáně vstříkla kyselinu. Ucítila jsem, jak mi pod svetrem začíná prosakovat krev. 

„Zbláznila ses? Pusť se mě!“ křikla jsem na ni, ale znova se jí dotknout jsem se neodvážila.
A pak mi to najednou došlo. Nejde o útok. Je to pobídka: „Vstaň a dělej něco! Nejsi tu sama, máš zodpovědnost taky za mě! Tak šup!“
Nechtělo se mi. Zoufale nechtělo, ale tušila jsem, že umíněná kytka své sevření jinak nepovolí. A bolest, jak známo, je pobídka víc než účinná.
„Dobře, dobře. Je to sice marný, ale když jinak nedáš…“

Vstala jsem, udělala krok, druhý, třetí, a moje unavené a třesoucí se nohy samy začaly zrychlovat. Avšak ten světlý bod na konci se nezvětšoval. Jako předtím byl stále stejně daleko. A když jsem se chystala své mimozemské společnici říct: „Vidíš? Nikdy se odsud nedostaneme…“, ozvalo se lupnutí, jako když praskne bublinková folie – a já stála zase na písčité cestičce. Div jsem se radostí nerozbrečela.

V bludišti vládla noc. Temně fialová -  a prozářená myriádami drobných světýlek. Stříbrné tečky, možná rosa nebo nějaký druh brouků, obalovaly větévky armérií a vykreslovaly kontury jednotlivých lístků. Bylo to… dechberoucí. Neskutečné. Úchvatné.
Kýč jak bič. Las Vegas je proti tomuhle tmavý nudný místo v poušti, neopomnělo si přisadit mé druhé já. Ale já ho neposlouchala.
Stála jsem tam, hleděla na tu krásu jako omámená …a pak mě něco pevně uchopilo za paži. 

Škubla jsem sebou a zaječela jsem jako požární siréna.