„Ticho! Prosím o klid! Rád bych přítomné poslance upozornil, že nejsme v parlamentu, ale v soudní síni!“ ozval se rozezlený vrchní soudce Bystroň Očipuč a udeřil kladívkem do lavice. Ostrá rána pleskla rozlehlým sálem jako výstřel, a přítomní, kteří více než jenom šuměli, postupně a pomalu umlkli. Až příliš pomalu, pomyslel si Očipuč, zatímco si bílým kapesníkem otíral z brunátné tváře pot. „A otevřete někdo okna, je tady vedro jako v pekle!“ dodal a nevraživě pohlédl na soudního zřízence, který stál se založenýma rukama opodál a chytal lelky.

       Musím se uklidnit, napomenul se. Za chvilkové vyvedení z míry se styděl, vždyť k soudní síni se upírají oči celého světa. Každá z novinářských hyen, které jsou přítomné, by dala cokoli za to, aby zachytila bulvární momentku, například okamžik, kdy mu prdne cévka v mozku.

       S tichým zaúpěním si protáhl záda. Už to trvá příliš dlouho. Polovina přísedících soudců spí a druhá je na tom stejně jako on. Pouze poslanci vypadají neúnavně. Kdyby se tak se stejným zápalem snažili o to, aby jejich zákony byly v souladu se zdravým rozumem, ústavního soudu by vůbec nebylo třeba. Očipuč pohlédl s lítostí na soudní zapisovatelku, která seděla kousek od něho a s vyhaslým pohledem v očích datlovala na klávesnici každé slovo.

       „Dohodli jste se, kdo jako první pronese závěrečnou řeč?“ pokračoval Očipuč, „zástupce Strany moderního řízení nebo zástupce navrhovatele ústavní stížnosti, tedy Strany elementárních přístupů?“ Sálem to opět zahučelo. Vrchní soudce potlačil bezbřehé nutkání znovu třískat kladívkem a zdánlivě klidně počkal, než se poslanci dostatečně vyhučí.

       Nato vystoupil plešatějící muž ve tmavě šedém obleku, bílé košili a proužkované kravatě. Byl to Vydal Ho, advokát Strany moderního řízení, který ostrým pohledem přejel po tvářích poslanců SEP a pak se otočil čelem k soudnímu tribunálu. „Vážený soude, i když se tu přeme, nejsem si vlastně vůbec jistý proč. Vždyť již odkaz na precedens z roku dva tisíce sedmdesát pět, kdy bylo zakázáno veškeré náboženství jako neopodstatněné vzhledem k nedokazatelnosti existence bohů, nám dává za pravdu.“ Rozmáchlým gestem pokynul k poslancům SEP: „Již dávno uplynula padesátiletá lhůta vypracovaná Rezolucí světových národů, která dala Straně elementárních přístupů lhůtu na to, aby dokázala existenci magie. Nuže, jak všichni víme, nestalo se tak a všechny ony „zázraky“, kterými se tak chlubí, nejsou ničím jiným, nežli snůškou nesmyslů a náhod využívaných k obalamutění důvěřivých obyvatel. SEP nemá podle současné a platné Světové ústavy žádné právo k účasti v demokratických volbách, neboť využívá klamu a nedokazatelných přístupů k ovlivňování mas ve svůj vlastní prospěch. Dámy a pánové, chcete snad, aby zákony celého spojeného světa vytvářela skupina lidí, která překládá pověry a bludy namísto faktů? Všechny principy, kterými by se ona magie měla řídit, byly mnohokráte napsány i přepsány, experimentálně ověřovány nezávislými autoritami, přesto nebyla existence magie prokázána, a ani výsledky, které v některých případech předpokladům v experimentech sice náhodou odpovídaly, nebylo možné replikovat. Apeluji na zdravý rozum vážený soude, v moderní a racionální společnosti není pro pověry místo, jinak se vracíme zpět do doby, kdy byla páchána zvěrstva ve jménu neexistujících entit, tedy bohů, a světem vládla anarchie. Pokud dovolíte těmto šarlatánům, aby zasedali ve Světové vládě, potom lidstvo uvrhnete z ústavního pořádku zpět do temnoty chaosu, a veškerá snaha našich předků o světový mír přijde vniveč.“ Uklonil se soudnímu tribunálu a dodal: „Děkuji, nemám co více bych řekl,“ a za hlasitého potlesku poslanců SMŘ se posadil na své místo.

       Po něm předstoupil Uzmul Nečas, mladý muž uhlazené tváře v černém fraku a s výrazným červeným motýlkem pod bradou, jeden z nejmladších poslanců Strany elementárních principů, a smutně se usmál na přítomné: „Jak všichni víte, našeho právního zástupce před několika dny postihla jistá nehoda, tedy vražda dle našeho názoru, kterou však policejní expertízy překvapivě vyhodnotily jako sebevraždu. Nicméně respektujeme vědecké principy, a proto tyto takzvané expertízy na základě faktu nehodláme rozporovat našimi vlastními metodami. Avšak dovolím si, se souhlasem váženého soudu a mých poslaneckých kolegů, našeho zesnulého přítele zastoupit a pronést za něho závěrečnou řeč.

      „Jistě všichni znáte Úmluvu mágů, vypracovanou v roce dva tisíce šedesát, která se zavazovala uklidnit přírodu zdevastovanou po Poslední světové válce. A musím upozornit, že to byla právě vědecká obec, která velikou měrou přispěla k vývoji nových zbraní hromadného ničení, vedle kterých vypadají atomové bomby jenom jako prach ve větru, a jedna jediná málem vyhladila lidstvo z povrchu Země. Nezapomínejte, že jsme to byli my, mágové, kteří studují elementy země, vody, vzduchu a ohně, kdo přislíbil navrátit Zemi její stabilitu, a nikdo nemůže popřít, že se tak skutečně stalo. Ničí snad nová města divoké bouře? Umírají lidé po tisícovkách kvůli zemětřesení, které poválečná věda po Poslední válce předpovídala do následujících staletí? Ne. A proč? Protože jsme to tak zařídili.“ Naschvál přeslechl hlasité odfrknutí odněkud ze Strany moderního řízení a pokračoval: „Žádný vědec nebyl schopný vysvětlit, jak je možné, že Země a její klimatické podmínky jsou stabilnější než kdykoli dříve. Tento Ráj na Zemi, obrazně řečeno, nebyl dílem Božím, neb toho jste již dávno zavrhli, ale dílem lidským. Nicméně, jak je vidno, naše snaha se sice setkala s úspěchem, nikolivěk s povděkem. Magie je sice nestálá, rozmanitá a často s nepředvídatelnými výsledky, ovšem dlouhodobé úsilí směřující magické energie a proudy ke stejnému cíli, toho cíle dříve či později dosáhne, ať je tomu takzvaná moderní věda nakloněna nebo ne. Je pravda, že dosavadní experimenty se nesetkaly se žádoucím úspěchem, mít však čas navíc, jistě bychom to svedli v poklidu bez nějakých tahanic. V posledních třiceti letech jsme přemýšleli, jak dokázat existenci magie pomocí moderní vědy, když ji nelze dokázat jejími vlastními principy, jež jsou od vědeckých natolik rozdílné, že je člověk vychovaný ve vnímaní racionality nedokáže pochopit, a tudíž její existenci ani akceptovat. Současná magie není taková, kterou by bylo možné ukazovat veřejnosti, která by přímo v reálném čase interagovala se svým bezprostředním okolím. Taková magie existovala kdysi dávno. Stará, mocná a nebezpečná magie, pro kterou by v tomto světě nemělo být místo. Magie z příběhů, které vy považujete za legendy a mýty, kdežto my za reálnou historii zanesenou prachem času…“ odmlčel se významně přejel po přítomných očima.

       „Po Poslední světové válce byla natolik snížena porodnost a schopnost reprodukce, že byl zrušen zákaz klonování lidí, muselo k tomu dojít, aby lidstvo přežilo. Abychom přežili i my, mágové, musíme před vámi demonstrovat onu starou magii, abyste na vlastní oči viděli a věřili. Právě tu starou a mocnou magii, která by měla být zapomenuta, ale možná právě ona ukáže nevěřícím cestu. Tedy vám,“ střelil zamračeným pohledem k poslancům Strany moderního řízení. „Ale jak toho docílíme? Využili jsme možnosti klonování, abychom za pomocí archeologie a moderní medicíny a na základě genetické informace nalezené v domnělých hrobech mýtických králů a hrdinů, tyto muže a ženy znovu přivedli k životu. Myslet si o tom můžete, co chcete, a posuďte sami.“

       Pozorní si návštěvníci si mohli povšimnout, že během Nečasovy řeči se poslanci Strany elementárních přístupů postupně vytrácejí ze soudní síně.

       Uzmul Nečas se sehnul a dotkl se prstem podlahy. Další odfrknutí z řad SMŘ. Hlavy poslanců nakloněné z poza stolů, zraky upřené k místu doteku. Byla tam malá zlatá skvrnka. Někdo se začal hihňat, jenže najednou hihňání jako když utne, přešlo ve zvědavost. Skvrnka se pomalu a plíživě rozšiřovala, až z ní byla zlatá kaňka. Její vývoj pokračoval, tenké vlásky se jako sněť začaly pomalu ale jistě, rozlézat se do stran od místa doteku.

      Vydal Ho vyskočil ze svého místa a udělal několik rychlých kroků dopředu, aby se podíval. „Co je to za iluzi? To je nějakej světelnej jev nebo…“ dříve, než ho mohl kdokoli zastavit, dotkl se zlaté rozšiřující se skvrny… a vyjekl. Skvrna natáhla jeden zlatý výhonek a přichytila se mu na prst. Síní se rozlehl dušervoucí Hoův bolestivý křik. Poslanci z obou znesvářených politických stran zděšeně sledovali, jak celé advokátovo tělo včetně oblečení a několika vlasů, které mu ještě zbyly, tuhne a mění se ve zlato. Stačil jenom okamžik a před soudním tribunálem stála zlatá socha. Tvář měla zkřivenou hrůzou, ústa měla otevřená v bezhlesném křiku. Od jejího zlatého povrchu se odrážely blesky fotoaparátů, jak novináři dychtiví po senzaci rozhýbaly svoje werky… a skvrna se od sochy šířila dál. Pomalu a neúprosně dosáhla k prvním židlím. Poslanci začali horečně vstávat a couvali, ve tvářích zmatené a vyděšené výrazy. Mnozí již prchali ze soudní síně. Masy se mačkaly ve dveřích, až je zcela zaklínily.

       Druhým únikovým východem zmizeli soudci, soudní zapisovatelka, za nimi soudní zřízenec. I několik poslanců to stihlo… než skvrna dosáhla až tam.

       Před soudní stolicí nadále postával mladý muž s červeným motýlkem pod bradou. Zlato se ho ani nedotklo. Zdánlivě nezaujatě sledoval ty, kteří zůstali v soudní síni. Všichni se postupně měnili ve zlaté sochy. Rámus a křik. Nebylo úniku. „To je vražda!“ řval někdo nepříčetně na muže, který toto způsobil.

       Potomek krále Midase s červeným motýlkem pod bradou se zlověstně usmál: „Ne. Tohle je revoluce.“