Řekl jsem si dobře, zbavím se té svině,
dneškem skončí celý velký blud o bariérách,
protože, víš, od doby "smutné, stinné",
kdy skončilas v zemi a já byl hrozně nerad,
mi hlavou bloudí rázná myšlenka, že zkusím
na chvilku, na závěr - kdo ví, co přijde, Pane? -
kouknout se z druhé strany na ty hnusy,
že když ne teď, vhodná chvíle už nenastane.

 

Zařval jsem do davu, že jsem tahle malý,
a že mě v tramvaji sbírali jen jednou,
že od té doby jsem dávno opěšalý,
a že nic nechci, že co jsem chtěl už žerou
červi labužníci - mám rád ten kámen s verši,
připomínají mi totiž dobu, kdy jsme ve dvou
sedávali, spali a byli nejdrzejší,
a do davu řvali, že s námi nikdy nehnou.

 

Řekl jsem (trochu tišeji) - kdo chcete,
pojďte si vychutnat, jak házím ručník, troska,
protože, víte, když jste obklíčení světem,
málokdy vydržíte jenom koukat do skla,
ostatně navrch huj, vespod fuj, to znáte,
může být sebehezčí boží zobrazení,
když jsme šli ve dvou, pozemsky a v blátě,
bylo to fajn, ale hniloba - ta není.

 

-----

 

Nakonec se dostavil jen jeden, němě koukal,
jestli dostane co zaslouží ta zeď,
nejdřív přišlo mi, že pliv si do rukou a
pomůže mi. Ale ve výsledku ne.