„ …Zaky, Zaky, můžeš sem přijet…?!“
„Teď to nejde, víš, že mám dopoledne schůzku s nakla- date…“
„…hnéééd!!“ zaječela Veronika nezvládnutou fistulí a zavěsila.


     „…tak co je? Ale chci slyšet pořádnej důvod, protože jsem nechal če…“
Veronika stála na prahu dveří v županu, s ručníkem na hlavě a byla vyděšená, jako když ji právě spolkla a vyplivla anakonda.
     „Pojď dál. Nezouvej se,“ řekla podivně tichým hlasem.
     „Tak ještě jednou. Co – je-?!“
     „Víš, včera, jak jsi nám vyprávěl o tom šamanovi  jak sbírá všelijaký věci a pak z nich dělá všelijaký věci…“ Zaky se netrpělivě zavrtěl.
„…a pak s nima…no dyk víš…tak sis tu zapomněl jednu takovou lahvičku, co ti dal, a já jsem…“ sklonila hlavu a pomalu uvolnila ručník z vlasů. Kontury jejího obličeje se utopily v pronikavém bílém světle a na jejích ramenou se pokojem rozzářilo ostré ranní slunce.