barevná hudba:

pijou se panáky různejch barev

skvělá zábava

...ale ty konce

Kuchař Albert do sebe kopl zelenou a prohlásil.
„Winterfresh, svěží jseš!“
Utřel si do rukávu na vteřinku úsměv a otočil se ke mně.
„Víš co? Já to raděj vemu popořadě. Líp se mi mluví.“
Pak houkl směrem k výčepu, ať nám hodí pivo plus další, tentokrát vodkovou, rundu a začal.
„Šéf mi nařídil, abych dneska ráno vyzvedl objednaný sele

.To se mělo upéct na večerní raut. Nějakou oslavu narozenin, nebo něco takovýho.
No jo!…
Jenže jsme se sekli včera s klukama v nonstopu.      
No a milej Albert zaspal ...což není nic neobvyklýho.                  
Celej zkroušenej jsem šéfovi brnkl, že mám časovou díru a estli by tam nemohl dojet on.
Seřval mě, že už má zájezd a dodal, ať táhnu pro to prase, jinak nemusím chodit vůbec.
Nuž. Tak jsem se pro milýho čuníka vydal. Sice jsem měl dvě a půl hodiny skluz a krhavý oko

ale řekl jsem si, že se to nakonec nějak vstřebá, že jo...?
                               
Bylo to až v Pasečkách, takže na těch dvaceti kilometrech jsem se snažil něco nahnat.
No récht! ...předpokládaně. Nenahnal jsem ani prd.
Farma stála kilák za vesnicí a podle tabule byla pštrosí.
Mno, třeba jsem se nesplet, říkám si. Nebo možná i jo, ale budou aspoň vědět,

kde v okolí prodávaj selata, když dělaj taky do zvířat..
Našel jsem správce.
Koukal na mě jak na svahilskou básničku, nicméně…
Potvrdil, že to je ta správná farma. Prasata mají v budově za chovem pštrosů.
Sdělil mi jen, že jedu pozdě a už se dekoval někam za svojí prací.
Já se mu omluvil a hrnul se, kde že je pašík.                  
Jen se tak nesoustředěně díval… Pak se usmál a usadil mě do svýho auta.   
Po cestě mi vysvětlil, musím s ním, anžto pštrosi jeho auto znají.                 
Jiný by je rozrušilo. Prej poznají zvuk i barvu.
To sou chytrý ptáci, co?“                                                

Zatímco se Albert rozpovídal, jelo se šestý kolo barevný hudby.    
Borovička!… Jehličí…! Albertovo nápad, Albertovo chutě.
Není ten vůl těhotnej?
Albert ji tam poslal a bez zalknutí pokračoval.
          
„Prasata měli ve výběhu před nízkým barákem.
Na prasečák to vypadalo moc čistě, ale dle odéru to prasečák byl.
Poptal jsem se, kde mám svý sele.
Správce jen řekl ...blbec jeden… „Vyber si“ a podal mi z kufru nůž a sekeru.
Řekl sem mu že se vyextrementoval, že umím vařit ale nejsem žádnej řezník,

načež jsem se dozvěděl, že jsem na tom odborně obdobně.
Řezník tam byl ráno, podle domluvy. Čekal, ale už musel pryč, takže to zbylo holt na mě.
Jediný co pro mou maličkost může udělat...
Může nahnat selata na rampu, kde budu čekat já a tam je se mnou zavřít.

Až si vyberu oběť a krocnu jí, zbytek vypustí zpátky do výběhu.
Víš… koukal jsem ti na něj, jestli to jako myslí vážně.
Vole jo... myslel…!                                                                          

Tak jsem se k tomu postavil jako chlap. Řekl jsem si…
Kurva seš kuchař ne? ...kdo je víc?!
Vylezl jsem na rampu, správce tam nahnal selata a zavřel.
Jeden strakáč vypadal o kousek vypaseněc než jeho kámíci.

Tím pádem s přehledem vyhrál vstupenku na ty slavný avizovaný narozeniny.
Takticky jsem ho vmanévroval do rohu rampy, sekeru podloudně a zákeřně za zádama.
Říkal jsem mu... Pepiku, neboj, budeš dobrej. Stejně by dřív nebo pozdejc přišel tvůj čas.

Dneska se svezeš se strejdou Albertem v jeho černým Bavoráku.
Je to tam pohodlný...
Jasně, se mu na projížďku moc nechtělo. Snažil se mi, kanec, zdrhnout.
Jenže já byl rychlej. …fakt rychlej...!
Vzal jsem ho tupou stranou do temene.
…byla to dost rána!
Pepik na mě koukal vyčítavě, že jako na něj určo šiju ňákou boudu.
Zbytek selat bleskově pochopil, že je něco špatně a natlačil se v houfu do opačnýho rohu rampy.
Pepik kupodivu zůstal. Rána sekyrou se na něm nijak neprojevila.
Řekl jsem si, že musím přitlačit a praštil jsem ho do toho stejnýho místa s pořádným rozmachem. Pepik koukal, pochrochtával, ale pořád stál.
Houf prasat v panice řičel a odhodlaně provalil bránu od špatně zavřený rampy.
Za tou postávající správce, skončil potlučenej a v pololeže uprostřed přítomných vepřohoven.
Řval že se může vyfláknout na to, pomáhat nějakýmu kreténovi
a odplazil se někam za roh, lízat rány.
Pepik měl všechno co se dělo za ním  na salámu a snažil se mě vytočit pohledem.
Vypadal tak, že jsem ho maximálně zblbnul ...nic víc.

Jsem si říkal, CO do prdele práce… dělám špatně!?
Proč, doparoma, ten pašík ještě neleh?! Dyk už mě pomááálu bolí ruka!
Rozhodl jsem se pro smrtící, obouručnej úder.
Když dopadala sekera, tak se Pepik pohnul. Nastavil čelo ráně osudu.
Nejspíš si řekl… To je ale debil …musím spáchat sebevraždu,

páč jinak mě z něj nakonec rozbolí hlava.
Pch…
Místo do temene, jsem ho nechtěně trefil mezi oči.
Padl epicky, jak ve válečným filmu.
Tak jsem ho rychle píchl nožem, aby si to přece jen snad ještě nerozmyslel.
Naložil do připravený plechový lodny a vítězně odnesl k autu.
Správce seděl za volantem jak troska a neobtěžoval se s čímkoli pomoct.
Odvezl mě k Bagu a bez pozdravu od nás odpálil.
Naložil jsem lodnu do kufru a postál čestnou stráž.
Alespoň TO si Pepik zasloužil.
Večer ho protočej nad ohněm a sežerou, aniž by věděli,že maj v hubách hrdinu. 

Teď už má Pepik,“ Albert skoukl hodinky, „po narozkách…
Tak na tebe Pepi. …A sorry!“
S tím, do sebe nalil zbytek piva.
„Popojedem?“