Mobil cinkl v nejméně vhodnou dobu. 
Zrovínka jsem si otevřel pivko, a zaposlouchal se do šumotu ve sklenici.
„Mno?“ Na svůj všeobjímající pozdrav jsem odjakživa hrdý.
„Číku?“ ozvala se druhá strana, „Číku, jsi tam?“
Druhá strana si zasloužila duchaplnou odpověď, „a jo.“

Přestal jsem sklenici poslouchat a vzal ji do prstů.
„Číku …průůůser!“
Nene, můj jazyk nesmočil v pěně. Můj jazyk se způsobně otázal „co! je! ha?!“
„Číku, tady Alča Rychle si vem trenky s novinama a přijeď ke mně!“
Tohle už dokázalo vybudit jakýs takýs zájem.
„Trenky s novinama? Musí bejt dnešní?“
„To je jedno, hlavně, ať už jsi tady.“ Alena se zarazila. „Na dnešních novinách netrvám.“
„Aha, dobrá …deset minut?“
„Deset? No, snad to stihneš.“
„Za deset minut to stihneš i ty, Álo.“
„Děleeej.“ 
Znělo to úpěnlivě. Alča byla sice silně stálorujná, leč tohle neznělo jako ten případ.
Trenky. Kde vzít a nekrást? Patřím k vostroušům, ale pro případ druhýho rande,

mám někde ve skříni sadu božihodovejch.
Hrabání v poličkách ukradlo z tajmu tři minuty.
Noviny skončily v kapse už cestou k autu.
 
Sotva se můj prst dotkl zvonku, zavrčel bzučák u vchodovek.
Obvykle i do prvního patra jezdím výtahem, ale že je to krizovka, tak holt po schodech.
Stála v otevřenejch dveřích a zahnala mě dovnitř.
„Rychle, trenky, noviny a do křesla, turka máš na stole.“
Byť moje zvědavost chtěla prudit, příkaz došel naplnění.
Sedla si naproti a zasmála se.
„Teď jsi můj manžel.“
„Ty Alíku, já byl včera sice dost na káry, ale tak šíleně zase ne,“ a začal jsem si kontrolovat prsteníček, páč sichr je sichr.
„Jenom jako Číku. Volala mi nějaká čůza, že jí spím se starým, s nějakým Votočkou. Jenže já se chlapů nikdy na příjmení neptám, taky jsem jí to řekla.

Ona začala běsnit, že ke mně jede a že si promluví s mým mužem. Takže, teď si můj manžel.“
„To mám za to, že jsem minulej rok zapomněl na tvý narozky?“
„To máš za to, že se známe skoro patnáct let a ještě si mi nedal.“
„No bodejť, žil jsem s tvojí nejlepší kámoškou a víc holek z jedný lavice bych neunes.Navíc týpky odbavuješ jak na pásu ve fabrice. Já se strojovýmu sexu vyhejbám.“
„Ty jsi ale hubatej. Co je špatnýho na tom si užít?“
„Nic, ale poznáš je vůbec, když už jich bylo tolik?“
„Když já se jim do obličejů zase tak dlouho nekoukám, ale poznám.

Všechny mám uložený v počítači, rozměry, výkony, telefony…“ 
„Notývole.“
„…ve složce kartotéka, občas když je mi smutno, tak se v ní prohrabu.“
„Každej má jinýho koníčka. Hele, ta tvoje čůza nějak nejde.To jsem mohl dopít pivo a dojít v klidu pěšky.“
„Nemrmlej, kafe máš, čas máš taky a seš kámoš.“
„Mno jo.“
 
O půl hodiny později, když jsme rozebírali jakousi prapodivnou sexy praktiku...
Crrrr! Crrrrrrrrrrrr!
„Rychle, běž votevřít. Buď hustej.“ 
Vzal jsem noviny a šel v trenkách ke dveřím.
Stála tam načuřená panička, kterou jsem už určitě viděl.
„Vy jste kdo?“ vypálila.
„Manžel.“
Už mě řezala kabelkou …a obouruč, takže ty byly rány. 
Vykryl jsem jeden mohutnej úder a vlepil jí lehkýho facáka.
„A dost!“ 
Úpe zvadla. Pak koukla jak bernardýn. „Kde je Alena?“
„Do toho je ti prd a už koukej mazat.“
Zpevnila se „Kde je A-le-na?!“ 
„Jé, ahoj mami“ ozvalo se za mnou.
„Mami? Šmánkote, já se omlouvám.“
Prošla kolem mě a opět obouruč se pokusila otlouct barvu z kabelky o Alenu.
Chtěl jsem fandit, nebo Alíka bránit, ale zmohl jsem se jenom na „jo, podoba tu je“ a zabouchl jsem dveře, neboť tohle domácí násilí bylo poněkud veřejné.
Nakonec se otevřela flaška vína, pak druhá i třetí a celý se to vysvětlilo.
 
Matinka se nadrala intenzivně.

No, a tak pro její předchozí duševní újmu jsem ji nabídl doprovod.
Nevím, jak je to s tím jaká matka, taková dcera,ale před vchodem mě začala tahat k sobě "na kus řeči".
Esli jsou vobě stejný, tak má kartotéku taky.
Jenomže ta bude tutově papírová.
A Čůza? Nemám ánung, ale… já k Áje s trenkama už nikdá nemusel.