Zapomenutý
LitWeb  22.2.2016 | 19:54
Malostranský hřbitov...procházím mezi honosnými i sešlými náhrobními deskami, na nichž zkameněla jména, která míjí moje lhostejnost. U jednoho jména jsem se ale zastavil, zaujalo mě především jako moravského patriota. Googl mého chytrého telefonu k němu přiřadil hesla básník, dramatik, spisovatel.
Zkusme se vydat zpět časem po stopách tohoto muže, vpodstatě zapomenutého, jako mnoho jiných, kteří v době potlačování české kultury ve druhé polovině devatenáctého století představovali stébla záchrany národní identity.
 
Ty stopy vedou daleko od Prahy, na východní výspu Českomoravské vysočiny, do kraje uranových rud, kde jsem několik let pracovně pobýval. Cesta z Karasína lesem směrem k Bystřici je i za jasného dne v příšeří korun staletých habrů. Možná mnohý z nich by si vzpoměl na malého chlapce, který touto cestou chodíval do školy. Možná si zpíval do kroku, přeříkával básničky a možná již tehdy i vlastní básničky skládal. Doba zdánlivě idylického dětství trvala jen krátce. Bylo mu sotva deset let když jeho otec, panský nadlesní, náhle zemřel a matka s dětmi přesídlila do Prahy.
A zde začíná zrození literáta, po kterém, jako po mnohých, zůstane jediné dílo, které zcela nepřekryl ryk válečných událostí a peripetie politického i kulturního nazírání.
*
Mění se časy, lidé i příležitosti. Žitná ulice...Tady, na místě nynější restaurace, bylo v roce 1859 otevřeno Novoměstské divadlo. Je až s podivem, že k zahájení první sezóny pronesl slavnostní projev teprve šestadvacetiletý mladý muž, nastávající dramaturg, dosud v pražském kulturním prostředí téměř neznámý.
To už má ale, tento rodilý Moravák, za sebou po krátké úřednické epizodě, cesty po významných německých a francouzských městech a věnuje se novinařině. Překládá francouzskou a německou poezii a pod vlivem známého francouzského libretisty Jacquese Halévyho vznikají jeho první divadelní hry. I když dnes nejsou zahrnovány do zlatého fondu české dramatické literatury, představují významný příspěvěk k rozvoji českého divadelnictví devatenáctého století.
 
Přátelství s někdejším spolužákem Janem Nerudou jej přivádí do literárního okruhu Májovců kolem časopisu Lumír. Časopis Lumír! Zde se dočkal nejen úspěchů, ale i prvního zklamání chladným přijetím své básnické sbírky. Přesto píše dál. Po několika nepříliš významných románech znamená výraznější posun v jeho tvorbě až román o tragickém hrdinovi revolučního roku 1848 Václavu Fričovi. Ale skutečně nejvýznamnějším krokem na pomyslném žebříčku literárních hodnot bude až druhá sbírka jeho lyrické poezie.
*
Rok 1861. Čtyřiadvacetiletý Antonín Dvořák se těžce vyrovnává s neopětovanou láskou své žačky Josefíny Čermákové a nachází duševní vyrovnanost v lyrické poezii moravského autora. Poetické texty inspirují začínajícího hudebního skladatele a vzniká písňový epos, který je postupně doplňován a následně přepracován do partu smyčcových kvartet, dodnes interpretovaných.
To již ale Múza básníka, autora zhudebněných básní vlivem nemoci chřadne. Alegoricko-vlastenecká báseň „Královna noci“ zůstane nedokončena.
 
Jsem na konci cesty historií, opět na Malostranském hřbitově. Básník, u jehož hrobu jsem se zatavil, zemřel v necelých dvaačtyřiceti letech. Příliš brzy na to, aby vystoupil ze stínu svých významných přátel Nerudy, Hálka a jiných, jejichž jména nezapadla. Z dnešního pohledu se jeho díla jeví jako jednoduchá, až naivistická, ale patřil k prvním autorům, kteří ve svých románech začínali reagovat na změny ve společnosti, na konflikty rodící se buržoazie a uvadající aristokracie, na počátky dělnického hnutí. A v době počínajícího rozmachu české literatury a kultury obecně, rozhodně nebyl jen stéblem, ale mladým stromem, kterého se další mohli zachytit.
Je mi sympatický a blízký tento zapomenutý autor, z jehož díla znám jen fragmenty ze starého kalendáře z roku babiččiny svatby. Je mi blízký i tím, že ke svému německy znějícímu jménu si dal přídomek „Moravský“.
**