Všimli jste si, že když cestujete v noci vlakem, zní zvuk kolejnic úplně jinak než ve dne? Je temnější, šeptavější, jako by polo spícím pasažérům vyprávěl o nekonečných dálkách. I nádraží, oproštěná od ruchu a shonu, mají jinou, magičtější atmosféru.

Cestoval jsem tuhle na Moravu, k přátelům, majitelům horského penzionu, a na jednom takovém nádraží, ani malém, ani velkém, jsem uvízl. Kvůli zpoždění mi ujel navazující spoj a nezbylo než počkat na ten první ranní.

Bylo něco po půlnoci, nikde nikdo, jen paní za okénkem pokladny, která předstírala, že nevidí mě, ani dva bezdomovce, kteří na jedné z laviček pro změnu předstírali, že tu nespí, ale čekají na týž vlak jako já.

Zapálil jsem si elektronickou cigaretu a vyšel na první peron.Procházel jsem se, pokuřoval a ponořen do vlastních myšlenek užíval si ticho, nerušené dokonce ani nádražním rozhlasem.

Není divu, že jsem sebou pořádně škubl, když kdesi za mými zády pojednou zaznělo: „Krásnó noc máme, že ja? … Sorry, omlóvám se, ešli sem vás velekal.“

Otočil jsem se a uviděl chlapíka, jehož jsem si matně všiml už před chvílí, avšak nevěnoval mu větší pozornost.

Než jsem stačil odpovědět, pokračoval: „Te hvězdičke ale šajnijó, co? Akorát, že jich néni tolik vidět skrzevá ten světelné smog, nebo jak se temo nadává. To tam, kde sem já prožel skoro celé majn lébn, tam jich, pane, bely na obloze cely milióne! Takovó šou ste jinde nemoh vidět!“
„To asi muselo být někde daleko,“ prohodil jsem, abych nevypadal jako nezdvořák, i když se mi do hovoru s týpkem, co vypadal tak trochu jako kníratý Švejk, moc nechtělo.

Jeho kulatá tvář se rozzářila jako měsíc v úplňku.

„No bať,“ přisvědčil. „Ale řeknime si to na rovino – tehdá to belo daleko všode. Do Novyho Jorko, doVidně aji do Prahe. Kdež sem se v tymhle  štatu narodil, chebělo do začátko dvacátyho věko vic jak třecet járů, a rajzování nebelo zdaleka tak rozšiřeny ani pohodlny jak dneskaj. Né, že be mně to vadilo. Veočel sem se zámečnikem a verazel do světa. Maširoval sem cufus, hezky po svéch, občas mě svezl  nejaké forman. Cely Rakósko-Ohersko sem provandroval, aji Balkán, ale pak sem mosel na vojno a cely tře roke imrvére poslušně meldovat  a vekonávat každé befél, aji debe bel sebeblbší. Nikdá předtim ani potem sem nebel tak zvotročené. Tehdá sem si řek – a dosť! Belo mně pětadvacet a všecko leželo přede mnó. Tož sem vzal saky paky a se čtyrma krejcarama v kapci namířil sem na jih. V Janově sem se nechal najmót na loď jako helfr ke kotlům a davaj do Amerike.“

                                               **********

„Takže vás zlákal Nový svět?“
„To né. Když sme přestále v Boltimóro, na chvilu sem uvažoval, že tam zvostano, ale pak sem si řek, že to néni nic pro mě, a plavil se dál. Do Gálvestno a pak kolem Afrike do Albany v Austrálii a nakonec s nákladem bavlny do Vladivostoko. Tam sem ož měl teho hópáni plny zobe.  V té době báťuška car stavěl to svó magistrálo, a tak sem se vydal trocho mu helfnót. Makali tam hlavně trestanci, zakutí v železách, dostávali než kus žvanca a dřele, dokaď nepadle. Já měl jako zámečnik pěkny peníze, ale aji tak sem toho po pár měsicích nechal. Lákala mě totiž tajga, te obrovsky prostore, kde  se  mosel  člověk spolehnót leda sám  na sebe, abe přežel. A to já chtěl – bét  selfman a nezávislé na nikom. Tak sem  kópil koníka, takovyho litl, ale odolnyho, a vozék, a verazel na sever.“

 Při té vzpomínce se znovu šťastně usmál a já se přistihl, že mu tu jeho dobrodružnou povahu docela závidím. A taky mi začínal imponovat – ono vydat se do těch pustin není žádná legrace ani dnes, ve věku letadel, mobilů a GPS navigace.

„Cestování  po Sibiři - to asi nešlo bez pořádné mapy…“
„Kdepak mape, přes te já sem nikdá rozumu neměl. Vandroval sem,kam mě nohe nesle, a cesto mně decky někdo poradil. Vono se zdá, že v té divočině nikdo nežeje, ale potkal sem furo ledí – Jakuty, Čukče, aji Eskymáke. A taky oprchly arestante, zlatokope a kozácky patróle, ale ti mně dale pokoj, protože sem měl  bumážko. Hlad sem neměl, všode bela zvěř aji rebe, a kdež sem nekam přešil, tož mně dale přespať aji najest. No, nekery věce be člověk do hobe dobrovolně nevzal, cumbajšpíl vařeny sobi střeva, ale odmítnót se nemohlo. Páč, kdež ste s nekym pojedl, měl vás pak jako svyho. Šak sem tam měl dobry meno, aji náčelníkem mě udělali. Ale já se nikde dlóho nezdržel, až sem nakonec vyhodil kotvo v Dózno. Tam sem zvostal a bel dovopravde spokojené.“

„A domů jste se už nevrátil?“
„Ale ja. Do Evrope mě nakonec poslaly šupem óřade. Na te si člověk mosí dávat majzla,vehnót se jim, jak se dá, nebo z tebe ancvajdraj odělajó gaunera, špióna a nekalyho živla, a pakuj se, chlape, nebo skončiš v aresto.“
Navzdory trpkému tónu v jeho hlase jsem se musel pousmát. Některé věci se prostě nemění.

                                        ************

Rád bych naslouchal jeho vyprávění i dál, ale on se na dlouhou chvíli odmlčel, a mě napadlo, že návrat do vlasti asi nedopadl přesně podle jeho představ. Když se opět rozpovídal, nadšení se z toho nějak vytratilo.

„Vrátil sem se po pětatřeceti járech, a zustal hledět jak tele na novy vrata. Všecko belo jinak, Rakósko a cisař pán v čudu, měle sme toť republiko a velkyho náčelnika presidenta Masaryka. Tatiček mu, nevim proč, řikale.

Já sem take bel k němo pozvané, že se doslech o méch přihodách, kery sem vyprávěl leďum po knajpách,  aji novinářom a pisálkom jako bel Ruda Těsnohlidkuj. Všeci do mňa hočele, že nemám te správny šate, že mosim mět limec jakési a šlajfku. Tož sem si ho kópil. Chomót zatracené, krk sem měl celé dořezané z teho, ale Masaryk profesór bel moc milé a všeckyho poslóchal, co sem mo řikal. Takovó čest mně dal. To toťka, v rodným štatu, ledi sice poslóchale, ale nevěřele mně nic a za chrbátem se mně smále, takovi bele hlópi. Já sem napsal knižku a dával paměti do novin, aji do rádia, a z teho si pěkně žel. Ale imrvére sem tóžil po tym mym severo. A nakonec sem se rozjel zpátky. Bela to hrozná cesta, samy hranice všode, furt po mně financi chtěle nejaky papire a cálovat sem musel každé štempl.

Kdež sem dorazil do Dózno, bel sem ten néščastnější člověk na širym světe. Bel sem doma a moh se věnovat všelikýmu vynalezení, kery mi jediný potěšení dělalo. Páč sem bel staré, moc fache nezmoh a enem renta malá mě obževovala.
Kdež mně belo vosmdesát, spad sem. Meslel sem, že mám přeraženy záda, ale dochtor řek, pré srdce. Na drohé den ráno dobóchalo uplně.
Ale co, mosime tam všeci, a já měl aspoň takové ževot, jaké sem sám chtěl."

"Ano, to se ne každému podaří," řekl jsem do ticha, které se rozhostilo po posledních slovech mého nočního společníka.

Už mi neodpověděl.

Zato jsem zaslechl opodál ty dva bezdomovce:
"Tě řikám, vole, vykašli se na to."
"Proč? Mysliš, že takové nemá u sebe pár drobáků?"

"Možná jo. Ale je to regulérní magor, vykládat si tu se sochó. U takovéch nikdy neviš, co se jim honí v palici. Tě řikám, vykašli se na to..."

 

 

Je to tak, nádraží v noci mívají magickou atmosféru...nemám pravdu?