H. P. Lovecraft: Houby z Yuggothu
Nyneiva 25.11.2016 | 12:58
Když jsem zjistila, že H. P. Lovecraft napsal sbírku sonetů, a ta že je dosud nepřeložená, neodolala jsem: tu je můj vůbec první pokus o překlad (zatím první tři, a budou-li se líbit, přidám další).
I. Kniha
Jsou místa temná, prašná, zpola zapadlá
v zákrutech starých ulic přístavních
podivnými naplaveninami páchnoucích
kde západní vítr kroutí mhu v divná chapadla.
Pokřivená výloha kouřem a mrazem zašedlá
knihy v zkrouceným stromům podobných
hromadách od podlahy k stropu hnijících
starých, vetchých, laciných mne zvábila.
Vstoupil jsem okouzlen, z pavučinné hromady
vzal první knihu a počal jí listovat,
rozechvěn podivnými slovy, jež záhady
zdála se ukrývat příšerné, kdo mohl je jen znát.
Pak hledaje prodavače oněch knih
nenašel jsem nic než zlomyslný smích.
II. Pronásledování
Ukryl jsem knihu pod kabátem, snaže
se skrýt tu věc všem zrakům pomístním;
spěšně jsem míjel staré přístavy a pláže
často otáčeje hlavu, krokem nervózním.
Matná, kradmá okna z cihel drolivých
zahlížela na mne, když jsem spěchal kolem nich
a mysle na to, co skrývají, jsem tíh
po záblesku vykoupení, čistých oblacích.
Nikdo neviděl mne vzít tu věc
- však tupý smích v hlavě se mi ozýval
a hádal jsem, jaká nočně zlá slova přec
krčí se v tom svazku, jejž jsem vzal.
Cesta zpodivněla – zdi všecky stejné, šílenství –
a daleko za mnou kročeje neviděné zní.
III. Klíč
Nevím, jaké zákruty s divným echem
těch přímořských ulic nesly mne domů zas,
však na zápraží třásl jsem se, bledý spěchem
bych šel dál a ke dveřím dal zátaras.
Měl jsem knihu, která zná cestu k prahu
a přes prázdnotu vesmírových lánů
jež drží bezdimenzní světy v šachu
a ztracené věky střeží pro dobro jejich pánů.
Konečně můj byl klíč k těm vizím matným:
z červánků věže a soumračný dumný hvozd;
v propastech za zeměkoule krajem samým
krčícím se vzpomínkám na nikdykonečnost.
Můj byl klíč, však jen jsem used‘ ve křeslo
okno podkrovní se úderem slabě otřáslo.