„Tak copak, holky... na sedmičce máme práci a zatím si tu kafíčkujeme.“
„Prvně jsme si dneska sedly, paní staniční. Na sedmičce? To se určitě zase posral ten dědek Vrtiška… nebo Vrtilka. Takový blbý jméno, kdo si to má pamatovat?“
„Se nediv, má karcinom tlustýho střeva v terminálním stadiu… chudák.“
„Jo… chudák? Za chvilku bude mít ten dědek pokoj a my tady zkejsneme do důchodu. My jsme tady chudáci!“
„Hele, nebuď zlá, Věro. S Majkou tam hned zajděte. Může si stěžovat příbuzným… a máme na krku novináře, televizi… znáte to.“
„Já se na takovej život mužu vysrat! Na co jsem sakra studovala ekonomku? Abych tady gerontům čistila anály, nebo co?“
„Tak už dost! Zmlkni konečně, Věro! Nebo to dám do hlášení. Jestli se ti tady nelíbí, můžeš odejít. Běž si klidně do fronty na pracák… anebo si nabrnkni nějakého bohatého chlapa, co tě bude živit. Jako to udělala Leona.“
„To jste sestro teda přehnala! Nejsem žádná kurva, abych nějakýmu volezlíkovi za jeho prachy zbytek života kouřila to jeho shnilý péro! Majko pojď, nebo mě vomejou.“


„Áá, dobrý den, pane Vrtílek. Zase posranej? Člověče, vy ani nejíte, jenom furt kadíte… je to vůbec možný? To je snad proti fyzikálním zákonům, ne? A to nemůžete předtim, než se poserete, zmáčknout tadyto tlačítko, co? To je to tak těžký, co?
Ukažte ruku! No… vždyť na něj v pohodě dosáhnete, tak co? Nezlobte nás!“
„Já se moc omlouvám sestřičko, mě to tak mrzí… jen vám přidělávám práci. Už aby si mě konečně pánbíček vzal s sebou na věčnost…“
„Však se brzo dočkáte, pane Vrtílek. Uleví se vám. A nám taky…“


„Ahoj, Robine. Dej mi pusinku… táák… ty můj zlatej. Ještě, že tě mám, lásečko, jinak bych zcvokla.“
„Jak bylo v práci, Věruško?“
„Ani se neptej, na hovno! Doslovně! A ta staniční, to je takovááá píííča! Moc mě prosím tě neočichávej. S Majkou jsme přebalovaly jednoho shnilýho dědka, a když jsme ho otočily, pustil to rovnou na mě… Jsem se drhla ve sprše hodinu.“
„Já znám daleko voňavější místečko na tvým těle, lásko.“
„Ach… annno… zanoř tam svůj jazýček hlouběji, a pracuj, buď pilnýý… och, ááá… ježííš to je náádhernýý…“

„Důrazné varování pro klienta číslo tisíc třista dvacet šest,“ zazněl jakoby z dálky plechově znějící hlas, který tím přerušil tok vzpomínek pětaosmdesátileté, bezmocné stařenky na dobu před šedesáti lety.
„Již potřetí se vám stala nehoda. Neúměrně zatěžujete rozpočet našeho zařízení, dovoluji si vás proto upozornit, že v případě dalšího excesu budete v souladu s článkem dvacet čtyři, Teheránské konference z roku dva tisíce šedesát pět, „O nakládání s čekateli na exitus“, ukončena!“
Věra s velkou námahou sotva nadzvedla hlavu, a poloslepým zrakem nechápavě zírala do zad právě odcházejícího servisního androida čtvrté generace…