Pátého října, těsně před půlnocí, vstoupila na scénu Marylin.

Neuvítal ji však nadšený aplaus publika, ale skřípění zubů a katastrofické prognózy. Chvíli se rozkošnicky protahovala nad vodami Mexického zálivu, než nabrala dost sil, aby mohla vyrazit ke břehům Floridy. Byla rychlá, tak rychlá jako žádná jiná tropická bouře před ní, a nesla s sebou zkázu.
Úřady začaly evakuovat obyvatelstvo, ale už po pár hodinách bylo zřejmé, že to většina lidí prostě nestihne. A pak se stalo něco, nad čím meteorologové - a nejen oni - jen užasle vrtěli hlavou. Jako poslušný psík, na kterého hvízdl pán, se Marylin vrátila na místo svého zrodu a tam, v masách deště vržených do oceánu, doslova vyšuměla. Nedávalo to smysl, ale stalo se. Vědci se okamžitě pustili do výpočtů a pak - když bylo zřejmé, že tudy cesta nevede,- i do vášnivých disputací, které rovněž nikam nevedly. Všichni ostatní mluvili o zázraku a Boží milosti.

O dva dny později se začal formovat hurikán Norman.
Namířil si to na Kubu, avšak ani on nedoletěl. Družice znovu zachytily ten prapodivný jev, což vyvolalo novou vlnu hypotéz. Jedna byla šílenější než druhá, jako by se seriozní badatelé přes noc proměnili ve spolek spisovatelů sci-fi.

Pak přišla na svět Oprah a celý svět s napětím sledoval, jak se zachová. Nezklamala. Materiální škody nula, ztráty na lidských životech žádné.

Wonderful ! křičeli všichni.
Já ne. Nejsem lovec laciných senzací ani bláznivých hurikánů, ale řeknu vám - tady něco smrdělo. A Boha do toho netahejte, ten má jiné starosti než učit tropické bouře řadit zpátečku. Jakkoliv se to zdálo bláznivé, za tímhle vězel člověk. Možná někdo z těch potrhlých vědátorů, možná armáda s nějakým supertajným výzkumem. Však já na to přijdu. Investigativní novinařina mě naučila, že čirá fantazie a realita zas tak daleko od sebe nejsou.

Zkysl jsem u compu celé dva dny. Nemytý, neoholený, s očima krvavýma, že bych mohl od minuty hrát Draculu, jsem se odpotácel do koupelny. Cestou jsem shodil popelník plný vajgů a šlápl asi tak do pěti hrnků od kafe malebně poházených na koberci, ale nestály mi za pohled. Měl jsem to. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Během příští hodiny jsem nabyl jakés takés civilizované podoby, objednal si taxík a zabukoval letenku. Kručící žaludek musel počkat, najíst se koneckonců můžu na letišti. Stihl jsem se nejen najíst, ale dokonce si dát i další kofeinovou nálož. Nad Ruzyní se válela mlha a lety kamkoliv měly zpoždění.
V Londýně naopak svítilo slunce. Zapadl jsem do hotelu, utahaný jako kotě, a spal šestnáct hodin v kuse.

Ráno všechny televizní kanály informovaly o nově se rodícím orkánu nad Karibikem, ale mě to nezajímalo. Bude-li mi štěstí přát, brzy se dozvím, kdo a jak ty bouře krotí. Bude to sólokapr, jaký svět ještě neviděl. Škoda, že nejsem Američan, Pulitzerova cena by mě neminula.

Najal jsem si auto a vyrazil na západ. Krajina kolem Temže byla plochá a nezajímavá jako každá nížina. Jediný kopec, který z ní vyrůstal, podobný homoli cukru, se jmenoval Silbury Hill a nenavršila ho matka Příroda, ale pracovití paleoliťané holýma rukama. Musela to být děsná fuška.

O pár mil dál se nacházel cíl mojí cesty.
Zvenčí to vypadalo jako honosné viktoriánské sídlo, ale Kerberos u vchodu neměl frak ani paruku, nýbrž vojenského ježka, sluchátko v uchu a na bundě žlutě vyvedeno Security. Dal bych krk za to, že vyboulenina vzadu skrývala věcičku plnou ostrých žihadel. Připomínal mi hlídače z fabriky, kam jsem jako kluk občas chodil za tátou. I když neměl šedivou uniformu a čepici s nápisem Vrátný, vyzařovala z něj tatáž arogance.
Chceš dovnitř? Tak na kolena a hezky popros. Nic z toho jsem neudělal. Chyba. Novinářský průkaz mi znechuceně hodil zpátky a neobměkčil ho ani můj pas. Stručně mi vysvětlil, že pokud nemám domluvenou schůzku (a to jsem neměl, přišel bych o výhodu momentu překvapení), pak velice lituje, ale do Institutu pro výzkum klimatických jevů mě prostě nepustí. Usmíval se přitom, ale pohled měl chladný jako Jessie James, než tasí kolty.

„Do prdele!“ pravil jsem česky (rovněž s úsměvem), zatímco můj zrak těkal kolem a mozek zvažoval všechny možnosti vloupání.
„Trefně řečeno,“ ozvalo se za mými zády. Ještě nikdy mi nezněla mateřština tak lahodně. Navíc ta slova vyklouzla z nádherně plných rtů, k nimž patřil půvabný obličej a přimhouřené oči, které si mě pozorně prohlížely. Byla vysoká, štíhlá a krásná, ne - byla božská... a taky to byla moje jediná naděje, jak se dostat dovnitř.
„Slovan všude bratry má - a co teprve Čech!“ Nejapný vtip, ale lepší než nic. Než, aby si všimla, že se při pohledu na ni tetelím jako štěně podrbané za uchem.
„Vypadám snad jako něčí bratr?“ zamračila se a Kerberos udělal směrem ke mně výhružně krok. Byl z ní paf stejně jako já a teď měl šanci předvést, jaké chvaty ho naučili v tělocvičně.
„Vypadáte jako...“ - ano, někoho mi připomínala, ale koho? - „jako něčí velice půvabná sestra. Naštěstí ne moje. Neznáme se odněkud? Připadá mi, že jsem se už
s vámi setkal.“
„Vskutku originální,“ nakrčila nos. „To se pokaždé seznamujete takovou banální frází?
U novináře bych čekala větší slovní zásobu.“
„Jak víte, že jsem novinář? Mám snad na čele napsáno TISK?“
„Instinkt. Motá se tu poslední dobou tolik pisálků, že mám na ně radar. A taky alergii.“ Úsměv mi lehce pohasl. Poslední dobou? Sakra, že by mě někdo předběhl?
„Vážně? A co chtějí vědět?“
„Kde a kdy se objeví nová tropická bouře. Jestli se zase stáhne bez toho, že by natropila nějaké škody a hlavně - proč to dělá. Odpověď na to první jim dát můžeme, na to druhé bohužel nikoliv. Nejsme věštci.“

Zdálo se mi to nebo se v poslední větě ozval falešný tón? Lže. Jasně, že lže.
Protože oni tady nepotřebují věštit. Oni to vědí naprosto přesně. Oni to totiž ve skutečnosti řídí. Šílené? Ale kdeže. Stačí se porozhlédnout - jediný výzkumák, který se nezapojil do odborných rozprav, který vydal nic neříkající tiskové prohlášení, který se dělá tak nenápadným, jak jen to jde. Žádné rvačky o místo v titulcích, webové stránky zajímavé asi jako telefonní seznam. Nic. Ticho po pěšině. A pod svícnem bývá odjakživa největší tma.

„Myslíte, že bych taky mohl požádat vašeho šéfa o rozhovor? Přestože nemám domluvenou schůzku?“
„Proč ne,“ pokrčila rameny. „Pokud se ho nebudete ptát na stejné věci. V opačném případě vyletíte ven dřív, než uděláte první čárku do notesu. Henry je na novináře ještě alergičtější než já.“
„Nemám notes, ale diktafon,“ podotkl jsem, ale ona mě neposlouchala. Vešla do budovy a já se prosmýkl za ní, dřív než mě zmatený Kerberos stačil zadržet.

Pokud byl Henry na zástupce sedmé velmoci alergický, znát na sobě to rozhodně nedal. Pouze lehce nakrčil obočí nad skutečností, že jsem přijel až z Česka, abych se ho zeptal na tropické bouře, které o mou vlast nemohou zavadit ani omylem, a pak mi nabídl šálek čaje. Připadlo mi taktické neodmítnout. Naštěstí se přinesený nápoj nijak nepodobal břečce z Pigi pytlíků, takže můj žaludek proti nezvyklému nápoji ani moc neprotestoval.
„Možná byste si spíš mohl promluvit s doktorkou Kamalou,“ podrbal se velký šéf na bradě. „Je stejně informovaná jako já a navíc vaše krajanka, takže odpadne i jazyková bariéra.“
Kamala? To není zrovna jméno typické pro českou kotlinu. Kdybych na vlastní uši neslyšel její měkký slovácký přízvuk, myslel bych si, že si milý Henry - jako mnozí jiní - plete Čechy s Čečenci.

O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Dveře se otevřely a Kamala vklouzla do šéfovy svatyně. Henry jí věnoval pohled typu Zbav mě ho a přidám ti na prémiích, galantně vstal a řekl: „Seznamte se, prosím...“
„My už se známe,“ přerušila ho s úsměvem, „i když ne zrovna jménem. Kamala Křižanová.“
Škoda, že mu do toho skočila. Zajímalo by mě, jak Henry zvládá tenhle jazykolam.

„Honza Kotek, novinář na volné noze.“
„Čmuchal s ostře ořezanou propiskou, co? Tak se ptejte... na co chcete.“
... a já odpovím, na co chci. Krásná doktorko, tuhle hru spolu hrát nebudeme. To, jak pohodila hlavou...kde já jsem ji sakra viděl? Dva roky po čtyřicítce taková skleróza - a to jsem si na své paměti vždycky zakládal.

„Rád jsem vás poznal,“ napřáhl ke mně Henry ruku, „a teď - když mě omluvíte...“
„Přenecháme Henryho jeho vladařským povinnostem a půjdeme ke mně, souhlasíte?“
Souhlasil bych i s výletem do pekla... po jejím boku.
„Čaj?“ zeptala se, když mě usadila do pohodlného křesla.
„Ne, díky, nepiju víc než jeden hrnek za pětiletku.“
„Takže... čím začneme?“
„Třeba tím, kde jsem vás už viděl... možná v televizi?“

Nepatrně sebou trhla a zamaskovala to profesionálně přívětivým úsměvem. Zásah, kamaráde.
„To jistě ne. Jaktěživa jsem před kamerou nestála.“
Zase lže. Takže v televizi. Ale kdy a kde?
A pak se to stalo.
Vzpomínka se vynořila nad hladinu. Šlo jí to pomalu a bodejť by ne, byla totiž dobrých dvacet let stará. Jeden z mnoha seriálů té doby. A taky jediný, který jsem tehdy sledoval, protože prostředí špitálu mě už od mala fascinovalo.
Ta dívenka prostě nešla přehlédnout. Příliš chytrá na svých pět, předčasně dospělá a protivná jak psí játra. Rozmazlenějšího spratka by těžko pohledal. Polovina národa ji upřímně nenáviděla a ta druhá litovala. Ono být geniální není lehké v žádné době. Místo bábovek na písku studovala tahle Einsteinova ratolest na počítači hurikány. Měla sice příšerně odstávající uši, křivé zuby a její brýle s tlustými skly jen stěží zakryly šilhání, ale nebylo to nic, s čím by si moderní medicína nedokázala poradit. Vyrostla z toho, vyrostla do krásy.
Kamala Křižanová. Titulky k seriálu jsem si už nepamatoval, ale byla to ona.

„Nemocnice na kraji města... třetí řada. Je to dávno... musela jste být malá holka.“
Jako by sáhla na obnažený drát. Věděla, že vím, a nebylo jí to vůbec příjemné.
Řekla mi všechno.
Nezachoval jsem se zrovna jako gentleman, ale novinařina je džungle. Kdo chvíli stál... nestojí sice opodál, zato je mrtev, zapomenut a vyhlazen. A já jsem se cítil zatraceně živý.
Uznávám, že to bylo vydírání. Poslat všem jejím kolegům DVD s oním seriálem a mým komentářem by neunesla - po tom všem, co si musela vytrpět po odvysílání Nemocnice. Mezi dětmi i mezi dospělými. V jednom scénář nelhal, ona byla opravdu nadprůměrně nadaná a to natáčení ji paradoxně přivedlo k meteorologii.
„Opakovala jsem ty blbosti o hurikánech tak dlouho, až mě to nakonec začalo zajímat.“ Jenže v paměti lidí zůstala jako rozmazlená tyranská bytůstka, která zaslouží akorát přehnout přes koleno. Jaký div, že na Vendulku Machovcovou chtěla jednou provždy zapomenout. Dokud jsem nepřišel já.

Cestou zpátky jsem si zpíval. Co zpíval, hulákal jsem z plných plic, protože to, co jsem měl v diktafonu, bylo mou poukázkou na mezinárodní cenu. A její na Nobelovku - až bude muset publikovat svůj objev zkrocení hurikánu. A ona bude muset, protože tahle bomba vybuchne už brzo, na titulních stranách všech novin, které něco znamenají. Vlastně by mě zajímalo, proč to tak úzkostlivě tajila. Ale to bych se musel vrátit, abych se mohl zeptat. A já spěchal. I tak jsem věděl dost.

Vyjel jsem ze zatáčky a zpěv se mi zadrhnul v krku. Bylo to jako fata morgana. Bylo to horší než fata morgana. Byla to skutečnost.

Najednou se mi nějak nedostávalo kyslíku a před očima se roztančila černá kola. Dupnul jsem na brzdu, abych neskončil v příkopě, ale stejně tak dobře jsem mohl šlápnout na plyn. Obojí to bylo jen zbytečné gesto. Tornádo se řítilo tou placatou krajinou a citlivým chobotem ohmatávalo zem pod sebou. Neúprosně mířilo přímo ke mně a pak - ve vteřině trvající věčnost - nasálo do svých útrob můj vůz.
Tu cenu už nedostanu a dobře mi tak. Jsem blbec. Mělo mě napadnout, že Kamala umí bouři nejen utišit.