Když jsem se ráno vzbudila, byla jsem v chalupě sama. Jen lístek na stole mi vzkazoval:

„Uvař čaj, snídani přineseme.
PS: budeme mít hosta.
Michal a Alfons.“

Kdepak čaj, nejdřív kafe jsem si uvařila. Sedla jsem si s ním a s cigaretou na zápraží. Nastavila jsem tvář rannímu slunci.

Kruh se uzavřel. Já našla svoji minulost. Pochopila jsem, co jsem a odkud jsem. Ať to byla vzpomínka na minulý život, nebo třeba jenom sen, připomněla jsem si povoz odvážející obviněnou ženu s její dcerkou za lepším životem, tenkrát, ve středověku. Tak tam se začal příběh silných žen naší rodiny. A obávaný, a přesto laskavý kat. Přijel za nimi? Spojil s nimi svůj život? A je to důležité?

Teď jsme se potkali zas, a jak to s námi dopadne? To uvidíme. Sama pro sebe jsem se musela usmát. A už jsem je slyšela. Voněli mrazivým vzduchem a čerstvým pečivem, Michal a Alfons. Chtělo se mi je obejmout oba. Jenomže za Michalovými zády ještě někdo stál. Poznala jsem ho hned. Jeho strýc, ten, kterému říkali děda Kubánek.

Zatímco na Michala se díval s láskou, jeho pohled na mě mluvil o strachu. Oba jsme věděli, že prostě vím. Michal ho usadil u stolu, nabídl koláč, já před něj postavila čaj. Trocha řečí o ničem, jak se mi tu líbí, a tak. Dívali jsme se s Michalem na sebe, oba se chtěli zeptat, jenom jsme nevěděli jak. Až jsem bez varovaní vyhrkla:

„Kam jste ho zahrabali, pane Kubánek?“

Ten člověk se mi ve vteřině rozložil před očima. Desítky let tajená hrůza musela ven. Brada se mu chvěla, když ztěžka vyprávěl:

„Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Stál jsem nad mrtvým člověkem a uvědomoval si, že jsem ho zabil. Moje zraněná maminka měla víc síly než já. Nakázala mi, ať jdu do domku za malými. Tu mrtvolu pak zaházela dřívím. V noci, když děti spaly, jsme se radili. Bylo před koncem války, nebylo rozumné vyprávět četníkům, že jsem zabil konfidenta. A hledali ho, to víte, že ho hledali, obrátili celou vesnici vzhůru nohama, ale hledat u nás by je nenapadlo, nikdo ho neviděl k nám jít. Kdyby mě zavřeli, zůstala by tu maminka na všechno sama. Doufali jsme, že po válce to snad budeme moci někomu říct.

Byl tenkrát mráz, tak jako je teď, dvě noci nám trvalo, než jsme vykopali jámu tak hlubokou, abychom ho do ní mohli pohřbít.

Otec se z koncentráku nevrátil, nemohl jsem riskovat, že mě zavřou a matka tu zůstane sama. Nemohl jsem to nikomu říct. Ale ten hrozný pocit, že jsem vrah, že jsem zabil člověka, ten je se mnou pořád. Celé ty roky.“

Starý muž se rozplakal. Snad i úlevou. Michal ho obejmul a tiše šeptal:

„Dědo, už tenkrát to bylo zabití v sebeobraně a dnes je to dávno promlčené, jenom to teď budeme muset někomu říct. Zavolám na policii. Můžu?“

Muž kývnul hlavou, že ano. Bylo mi ho líto. Nosit v sobě takové tajemství nekonečné, dlouhé roky, muselo být hrozné. Nechtěla jsem ho trápit, ale jedna otázka zůstala nezodpovězena.

„Ten mrtvý, pane Kubánek, ten je pořád v té stodole, tam jste ho pohřbili, je to tak?“

Nemusel odpovídat, věděla jsem to jistě. Vzpomněla jsem si na zoufalý hlas, který mě tenkrát v noci prosil:

„Pomoz mi, prosím, nemůžu odsud.“

Ještě něco jsem musela říct Kubánkovi, a říkala jsem to pomalu:

„Odpusťte mu, pane Kubánek, jemu a sobě taky. Nebo nebudete svobodní ani jeden.“




Byl to dlouhý den. Policii trvalo několik hodin, než se jim podařilo vykopat tělo, ukryté ve stodole tolik dlouhých let. Dědu Kubánka jenom vyslechli a ujistili, že jeho čin nebyl trestný ani tenkrát, natož teď. Do noci jsme si všichni tři povídali. O uplynulých letech. Co znamenaly pro jejich rodinu, co teď budou znamenat pro mě.

Vyprávěla jsem jim svůj příběh a nechala na nich, jestli uvěří, anebo ne.

Když jsem v noci usínala a Michal mě držel za ruku, zdálo se mi, že mi duše muže, který tu kdysi doplatil na svoji surovost, šeptá:

„Děkuji ti, teď už můžu jít.“

Snad jsem se zeptala:

„Kam půjdeš? Kam odcházejí duše?“

Odpověď nepřišla.