Naprostý souhlas s Indigo (názor ze 30.06.2011 ve 12:25).
Jsou dárky-maličkosti, které potěší mnohem víc než ty honosné a drahé, co jim většinou chybí kus duše toho já těch žáků-darebáků. (A nejde jen o dárky pro učitelky.)

Myslím, že myšlenka tu zjevná je, jen je krapet kontroverzní, no.
A pokud dílo vyvvolá vlnu reakcí...je to dobrá zpráva, i když třeba všichni nestojí v jedný řadě za sebou. A nejde vůbec o dohady. Zajímavý téma si zaslouží třeba dialog, polemiku.:)

oprava: melo tam byt receptem od kazdeho zaka

ja jen zasnu... tady u nas se vetsinou ucitelum nedava nic a kdyz, tak spise neco osobniho (kucharka s nejoblibenejsim receptem pro kazdeho, tricko s podpisy zaku apod.)... nevim, zda by ucitel vubec smel zlate hodinky prijmout

to přece neva;-)
slabý dílko, když myšlenka ne

ní zjevná, když ji autor musí vysvětlovat, a za dohady to nestojí

Oli, chápu....když i rodič má dobrej pocit z toho jak učitel-člověk k tvýmu dítěti přistupuje...takoví učitelé nerostou jak houby po dešti, jsou výjímeční. Vždyť i já mám sedmnáctiletou dceru, rozumím. Jen mám pořád stejnej názor, no.

Ale Olunkas, nikdo Tu přece nobviňuje tvé děti... to co píšeš znám, mám tři dospělé a jen dcera ještě studuje... nepřevracej to proti sobě. Jen jsme se tu pozastavili nad trendem dnešní doby...a ta se podepisuje i na našich dětech. Mně se daleko víc líbí ta parta děcek, co složila svému učiteli uhlí...ale chápu, že paní učitelka asi už uhlím netopí. Nemusíš tu nikoho obhajovat. Dala jsi sem námět a čtenáři napsali své komenty, nic víc v tom nehledej.

já přece vím, jak to myslíš:)
ale nejsou všechny děti stejné, můj deváták už jako osmák loni makal o prázdninách u našeho známého v truhlárně, aby si pak za to kooupil to oblečení, co tak chtěl, takže myslím, že pro jednou se svět nezbořil
navíc je máme tři, ani kdybychom chtěli, žádné závratné kapsné z nás nevyraazíX$(
nejstarší si vydělává od patnácti po škole
ve čtyři za školy rovnou do práce vařit do jedné restaurace, domů v jedenáct, když není sezona, maká v albertu, víkendy rovněž, nevím, co bych na něm ještě v tomhle směru mohla vychovávat, ta jeho myslivost za jeho peníze
a takovejch dětí znám víc, není pro ně všechno tak samozřejmé, jak se zdá,
pro to nemám ráda to dělení na "to my a oni"
nejsou horší, to jenom trochu jiní, samostatnější, jejich první exurze letos byla na pracák, to aby měli jasno, vůbec jim to nezávidím, tu dobu

Olunkas, je mi jasné, že jsi těch stopade dala ráda, ale to je právě ten zádrhel v tom všem. Že děcka doma natáhla ruku a dostala na ni požadovaný obnos, protože se "dohodla" na dárku pro svoji třídní.

Za mého mládí jsme opravdu nosívali jen kytky a navíc ze zahrádek. Když se má dcera chtěla rozloučit se svojí milovanou paní učitelkou z první a druhé třídy, koupili jsme jí spolu maličkého skleněného kašpárka. Byla to drobnost za pár koruna koresponduje s naším přijmením...paní učitelka jí ještě po létech(když byla shodou náhod jako členka SRPG u rozdávání jejího maturitního vysvědčení) řekla, že ho má doma vystaveného a vždy si na ni vzpomene...
Já nevím, jak Ti vysvětlit to naše pozastavování se nad Tvým textem.
Nevím jak velké teď mají deváťáci kapesné, ale myslím, že pokud chtěli paní učitelku takto obdarovat, měli i vymyslet, jak na ty hodinky vydělají, nebo uspoří.
Samozřejmě chápu i vděčnost rodičů, kterým tato učitelka "ušetřila" za barvu na vlasy ;)

Učitelé jsou různí a to co do nás vloží se s námi táhne celý život. Připomněla jsi mi moment , kdy jsme měli diplomovou slavnost v městském divadle a náš třídní nám tam předával maturitní vysvědčení. Každá dívka ve slušivé sesterské uniformě od něho s vysvědčením dostala i růžový karafiát. Dosedly jsme do hlediště a poslouchaly slavnostní projev ředitele, pak jsem měla jít poděkovat na podium za naši třídu já. V paralerní třídě měli za třídní učitelku a koupily jí uvázanou kytku z gerber. Já jsem jen holkám řekla : ,,Kdo mi dáte karafiát?"
Vrátily ho všechny a já předala tu objemnou kytici s poděkováním našemu slzícímu třídnímu... myslím, že hezčí kytku by mi v květinářství neuvázali. To gesto si zasloužilo aplaus ve stoje.

je to skoro na další dílu
u svých dětí znám přísné učitelky, co vzbuzují respkt, někdy i strach, znám učitelky, co děti nezvládají, ono kkdyž ty devátáky vidím, samotnou mě svrbí ruka
pak jsem poznala učitelky, pro které byli kluci prostě verbež, a po jedné takové přišla tahle legrační, oddělující prospěch od chování, ale ony ty děti přestaly zlobit tak nějak proto, že ji prostě měly rády, a všichni byli vděční za to, že ona měla tak ráda je
dlouho přemýšleli, co jí dát, jak ji poděkovat, a mě ti nastrojení a zjihlí kluci dojímali víc než než sto pade, co vybírali, když to dá dohromady pětadvacet dětí, tak se na hodinky vybere, a tentokrát mě to fakt nemrzelo, bo tahle učitelka je vyjímečná, a byla už, když učila mě
všechno se sice penězi poměřit nedá, al sakra, chytila je drápkem za ty pubrtální duše a já ji za to budu vděčná
kdyby měl nejstarší takovou třídní, mohla jssem si ušetřit spoustu šedivých vlasů
špatně jsm to napsala, když pár vět vyžadduje sáhodlouhý komentář

Podle mýho názoru, kupovat učitelům (jakkoli jsou skvělí) pozlacené hodinky apod. je drobet přes metu. Zvláště pak v tom věku.Ve mně to budí dojem, že děti se snaží porovnávat lidský hodnoty s dary toho typu (jako by se dalo vyvážit).
To bych vlastním dětem určitě neschválila. Projev úcty, sounáležitosti, obdivu, ne takhle určitě ne.

za mne (ježiš, připadá mi, že se mé dětství odehrálo někdy v pravěku) žádné party neexistovaly, akorát na konci devítky jsme se šli večer opít na křižák, ale to neoficiálně a žádný "dress code" tam nebyl, snad co nejuválenější hadry, až o sobě nebudeme vědět.
S tím kolektivem je to taky složité. Já byla od sedmičky až do maturity předsedou, takže jsem vždy dárky kupovala. Na základce z toho vždy šly peníze z jakéhosi fondu, kam se vždy uložilo to, co zbylo z peněž na nějakou exkurzi, z nasbíraných a prodaných bylin, apod. Takže to stačilo na velkou kytku a knihu. Ani jsme nepřemýšleli, že by mělo být něco jiného - třídní jsme vždy měli super, obětavé, ale nekompromisní a studené matikáře, jak třeba skáčou padákem (dárek kamarádky třídy), si neumím představit. Osobně myslím, že učitel víc než nějakou předraženou věc ocení, když si s ním studenti přijdou popovídat, neberou ho jen jako "stroj", nepřítele, povinnou součást toho všeho, ale člověka, když vidí, že něco naučil a že to ty lidi baví, apod. Ale třeba ne všichni mají jen ideály, no.
Další problém u nás ve třídě vždy bylo... že všichni byli líní, neochotní, bylo jim to jedno, však ať si to někdo (předseda) zařídí, je to jeho funkce, takže jsem po matuře (šla jsem jako poslední ve čtvrtek odpoledne) zjistila, že je všem jedno, zda se pozve učitelstvo na následující poobědě na slavnostní předávání a že "na dárek by se ostatní vykašlali" a že se má říct slavnostní řeč, to ani nevěděli :)) Takže se možná ještě někteří dívali skrz prsty, že z toho fondu z posledního zvonění ubírám a že každému tak zbyly pouze tři stovky na chlast :-P

...ono to je ve škole o klimatu ve třídě. Chodila jsem do malotřídky na vesnici. Škola byla bezvadná, družina byla bezvadná...v létě jsme chodili na houby a borůvky, nezabloudili jsme, žádné pátrání se nemuselo vyhlašovat. Paní kuchařky v kuchyni nám udělaly houbovku a koláče. Neotrávili jsme se, přežili jsme to. Dneska zhola nemyslitelné. EU by z toho asi trefil šlak, po jednotlivcích i kolektivně. Když jsem byla v nemocnici na trhání mandlí, učitelka zadala v Čj slohovku "dopis spolužačce". Všechny práce pak vzala a poslala mi je do špitálu. Dozvěděla jsem se, jak nám ve třídě bouchla kamna, protože kluci-rošťáci nadrobili pod kyblík s vodou, kterou si tam uklizečka ohřívala, prskavky a částečně ho tak přivařili k plátu, jak se vyboural autobus s lípákama (Lípa byla ještš větší díra, nežli ta naše vesnička středisková), ale nikomu se nic nestalo, jenom přišli pozdě. A taky, že se na mě těší.

Pan Špaček ale mluvil jen o předávání vysvědčení - že slušným oděvem dítě uctí učitele...o párty nic -to už jsi na nějakém seřazovacím nádraží :)

My jsme v deváté třídě koupili třídní knihu. Nějakou encyklopedii(učila přírodopis a zeměpis a byla to kovaná soudružka ...)Na konci devítky jsme se do ní pustili. Už nevím proč, ale bylo mi jí pak docela líto. Do té knihy jsme ji vepsali citát(nepamatuji si už od koho byl) ale bylo to něco v tom smyslu, že kdybychom neměli sami své chyby, tak bychom tak rádi neodhalovali chyby druhých...Nevím jak se jí to četlo, protože tehdy byla jistě přesvědčená, že se ve svých názorech nemýlí. Neměla to s námi lehké, ale tu cestu si vybrala sama.
Já jsem začínala po škole v dětské ozdravovně, vím jak je těžké ukočírovat stádo puberťáků, ale jde to a s těmi vůdčími jedinci v kolektivu máš pravdu.