,,Nevrátíš se. Jednou zmizíš stejně, jako jsi se objevil…“než se stačila nadechnout, skočil jí Petr do řeči: ,, Nesmysl! Říkáš nesmysly…“

,,Myslíš?“ usmála se, naklonila hlavu k pravému ramenu a zesmutněla.
,,Víš, už jsem dost stará na to, abych nevěděla, jak to v životě chodí. Je to v podstatě stále stejný scénář a možná jsem jen unavená. Kdysi jsi mi psal, že čím méně toho na sebe člověk prozradí, tím méně je zranitelný. Já si to tehdy neuvědomovala. Jo, je to tak. Do všeho vletím po hlavě. I v tom máš pravdu. Přesto se raději nechám zranit…“

,,Ale já …“

,,Co ty? Bude to stejné jako vždycky. Chvíli se budeš bavit, toužit vědět i to, na co myslím, když usínám…a já…já ti budu psát pohádky. Z tebe na chvíli bude opět kluk, který se rozhlíží po světě a věří, že víly existují, jen se na ně musí potichu, pomaloučku…pak si přestaneš hrát na schovávanou. Na chvíli budeme ti nejšťastnější lidi na světě a budeme si lhát pořád dál, že nikdy, nic…Naše tajemství budou opravdu jen naše a nikdo jiný nebude znát všechna naše proč.
Jenže pak se něco stane. Cokoliv, ale stane a ty už mi nebudeš umět na moje proč odpovědět. Přestane ti záležet na tom, co si myslím, kde jsem, co dělám. Zmizíš a nevrátíš se.“

Petr seděl jako opařený. Co to plácá?!
Pak se podíval na hodinky a vyskočil. „Už musím jet. Jdeme večer s ženou ke známým. Pozvali nás, Věra má narozeniny."
Podívala se na něho. To, co zahlédl v jejích očích, ho zastavilo. Chtěl ji jen políbit, ale její oči jakoby postavily stěnu ze smutku těsně před její obličej.
,,Nezdržuj se, ať nepřijedeš pozdě,“ řekla klidně a odstrčila ho jemně rukou od sebe.
Když se za ním dívala, jak odjíždí, zašeptala : ,,Já přece nevím, kdo je Věra…“