Sobota 27. 8. se pomalu potahovala ospalkami ubrečeného léta a líně se protahovala v posteli. Na okenním parapetu se usazovaly mušky a jiný hmyz, poslední stroužky paprsků se kradly do pokoje.
Přesto nebyl vzduch nudný jako jindy. Nesl se v něm tikot hodin a vůně Moravské ulice v Praze, kde v restauraci U Pošty židle pomalu shazovaly nedbalky a líčily se na pravé poledne.
Nebylo zdaleka jen Faunovo a nebylo nijak smutné, i když mraky už jen tak tak dobíhaly na malou. Leporelo několika básní vlálo nad kanály a místo apoštolů se u stolu sešli Jarda, Jana Jirásková, Olina Šolcová, Špáďa, Faun, Midi, doremifa, JC Senior, Marek, Vorona, Tessa, Mirka Hedbávná, Tereza Holanová a Rezka.
Nešlo o poslední večeři, spíše první společný oběd, kde se ke chlebu a nakládanému hermelínu servírovala slova.
Vousy se proplétaly s cigaretovým kouřem a pod zabedněným oknem starodávné rádio polykalo různé vlny.
Básně nezměříš ani nezvážíš, zaznělo z rolety a dveře vztyčily prst do sálu, aby stoly nerušily šoupání židlí.
V očích měl radost z básně, kterou rozdělil na listy břízy a obtiskl do řádků tváře. Hořel nedočkavostí, že uslyší, co naservíroval, a špatně trávil skutečnost, že slova se nedají objednat z jídelního lístku.
Ostatní mu rozuměli. Protože ho měli rádi, odmítli tančit podle jeho not. To aby slovo neskončilo jako hranolky s oblohou.
Proč někomu nevydat sbírku? Tak dva tři tisíce… Ne, nebyla řeč o mílích pod mořem, i když hloubka láká už svou hladinou…
Křtilo se, aniž chtěl kdokoli hlavu Jana Křtitele na podnose z drahého kovu. M. M. Bylo to o tlačení v botě i rozepnutí přezky s bolavou patou. Stránky hořely i mrzly ledem. Podle teploměru v podpaží, nebo snad…
Vousy se protáhly ještě o nějaký ten zub času a posmrkaly nad sklenicí piva: „Má to dost těžký, tak jsem jí chtěl někde přidat, když jiní jinde vzali…“
Nedržela se minutu ticha, ale řada hodin čtení. Nebylo to o solitérech ve větru, bylo to o aleji, co ví, jakou cestu vroubí.
Nečekalo se na potlesk, tleskala srdce a oči se plnily světlem, i když se venku zatáhlo. Slunce ozařovalo přítomné od paragrafu až po jádro, a nic na tom neumazal ani déšť v ulicích.
Prožil jsem to odpoledne více než za celý týden předtím. Uvědomoval jsem si, že dýchám, vnímám, slyším, dotýkám se, vidím.
Je až k neuvěření, co zmůže báseň.