|
Splněný sen
Za kruhovým objezdem stačí už jen trefit ten správný odbočovací pruh, který se velkým obloukem napojuje na dálnici. Petr tudy ale nejede zdaleka poprvé. Poté, co se dálnice doploužila až k nim, volí pro cestu do Prahy obvykle právě tuto trasu. Labyrintem dálniční křižovatky tak už projíždí bez sebemenšího zaváhání.
Na to, že se blíží odpolední dopravní špička, projeli městem docela hladce. Před sebou mají necelou hodinku cesty po dálnici. Poté je ale ještě čeká úkol prokousat se do centra. Odpoledne však bývá v Praze plno spíše v opačném směru, kde všichni jedou z práce domů do některého z nesčetných satelitů, roztroušených kolem metropole. Průjezd směrem do centra bývá proto celkem volný. Určitě si stihnou ještě někam dojít na kafe. Jedou na představení do Státní opery. Divadelní scény, kde ještě nikdy nebyl. Po nákladné rekonstrukci tím víc zatoužil se do ní podívat. Navíc je čeká klasická adaptace Labutího jezera. Co by si vlastně mohl přát víc? Proč tedy cítí rozpaky? Rovinatá krajina Polabí ubíhá za okénky auta jako dost statický film. K tomu monotónní hučení motoru a pneumatik, svištících po asfaltu. Manželka s dcerou, první vedle, druhá vzadu, mlčky zírají do mobilních telefonů. Petrovi se na tváři mihne letmý úsměv. Ponořil se do vzpomínek. Když se nastěhovali do svého prvního bytu, přinesl si s sebou z domova dvě bedny knih, mezi nimiž byla hojně zastoupena klasická ruská literatura, a také kompletní sbírku cédéček s hudbou Petra Iljiče Čajkovského. Když si přírůstek do společné domácnosti prohlédla jeho tehdy ještě přítelkyně, poznamenala s malou nadsázkou, opravdu jen velmi malou, zda se u nich chystá založit pobočku Klubu česko-ruského přátelství. Ano, býval tehdy velkým milovníkem ruské kultury. Zvláště Čajkovského hudby. Ze všeho nejraději měl jeho balety. Pokaždé, když se nechal unášet jejich tóny, se v něm probudila touha alespoň jeden z nich vidět naživo, v divadle. Byl to jeho velký sen. Nejblíže jeho splnění se ocitl dva roky poté. Tenkrát se svojí stále ještě přítelkyní, kdy ta vzadu byla stále ještě jen otevřenou možností, se vypravili autem, na které se tenkrát zmohli tak trochu zázrakem, na výlet do Poličky. Na zpáteční cestě, právě když projížděli Litomyšlí, projevila jeho drahá rozmarné přání se zde zastavit, zajít si do kavárny, projít se podvečerním městem. Za jiných okolností by Petr neváhal ani vteřinu, ale na tento večer měli koupené lístky do Filharmonie, kde hostující divadlo uvádělo představení, o které nechtěl za žádnou cenu přijít: Labutí jezero. Ivanino přání odmítl jako pošetilý nápad, vždyť už teď mají času akorát tak, aby se doma stihli přestrojit a dorazit na představení včas. Ivana si to nenechala líbit. Doma Petrovi stroze oznámila, že jí není dobře a nikam nejde. Sice mu řekla, aby si šel sám, ale Petr už ji tehdy znal natolik, aby věděl, že její „můžeš“ znamená totéž co „opovaž se!“. Nevyhověl on jí, nevyhověla ona jemu. Nic z toho neměl ani jeden z nich. Petr zůstal doma také, ač se mu lítost po celý večer drala do očí. Uplynulo dvacet let. Jejich nijak jednoduchý vztah kupodivu přežil všechny nástrahy života, ač dle mínění mnohých je dlouhodobé soužití dvou výrazných osobností prakticky vyloučené. Navíc z něj vzešla Adéla. Nyní už dospělá, pohledná, bystrá a šikovná, avšak stejně komplikovaná, jako jejich soužití. Věrný obraz jich obou. Za dvacet let společného života se ve schopnosti řešit vzájemné konflikty příliš neposunuli. Jen jsou nyní víc unavení a stále častěji namísto konfrontace preferují strategii vyhýbání se střetu, občas proloženou upřímně míněnou snahou učinit druhému radost. Když mu Ivana nadšeně oznámila, že koupila tři lístky na Labutí jezero do Státní opery, předstíral radost. Už se naučil co dělat, aby její očekávání nezklamal. Byl si dobře vědom toho, že lístky koupila především kvůli němu. Aby mu vyplnila jeho dávné přání. Leč, jak už to tak v životě bývá, mezitím se leccos změnilo. Ruská armáda s neomaleností, o níž byl evropský člověk přesvědčen, že v jednadvacátém století není ani myslitelná, obsadila Krym a východní část Ukrajiny. Arogance ruského vládce, spolu s tupostí jeho poddaných, poslušně kývajících na každý rozmar svého cara, v Petrovi vyvolala nechuť ke všemu ruskému. Díla ruských klasiků se postupně odstěhovala do druhé řady knihovny, aby mu sešla z očí. Když pod stromečkem jednou rozbalil nádherné vydání Bratrů Karamazových, projevil sice nadšení, ale už v tu chvíli naprosto bezpečně věděl, že tuhle knihu nikdy číst nebude. Záhy po únorové ruské agresi v dvaadvacátém roce jednadvacátého století v něm nechuť přerostla ve fyzický odpor a nenávist. Dlouho nedokázal pochopit, jak mohli lidé za druhé světové války a po jejím skončení tak snadno zavrhnout německou kulturu. Vždyť co měli takový Goethe nebo Beethoven společného s Hitlerem? Nemohli za něj, přesto se po nich svezla všeobecná nenávist k nacismu, jenž tak dosáhl jediného: Vyvolat nechuť ke všemu německému bez rozdílu. Nyní to pochopil. Mohl si sice kolikrát chtěl logicky zdůvodňovat, že Puškin není Putin, že Lermontov, Dostojevskij nebo Čajkovskij s ním nemají pranic společného. Nemohou za něj, přesto se i po nich svezla Petrova nenávist k putinismu, který tak dosáhl jediného: Vyvolal v něm znechucení nad vším ruským bez rozdílu. Odpor, který nedokáže překonat, protože je silnější než on. Odpor přímo fyzický. Čajkovského si nepustil už deset let. Na cédéčka v polici, jeho někdejší poklad, poklidně usedá prach, který tu a tam v rámci úklidu otře jako z nějakého krámu, který člověk doma se setrvačnosti ponechává, aniž by vlastně věděl proč. A nyní uhání vstříc představení, které bude trvat přes dvě hodiny. Jak to přežije, aby na sobě nedal nic znát? Minuli sjezd na Poděbrady. Město, které má Petr rád. Zrovna tak, jako Litomyšl. Že by navrhnul namísto baletu podvečerní procházku městem a posezení v kavárně na kolonádě? Postavil si hlavu a sveřepě trval na svém? Ale ne, pousmál se nad svým nápadem. Po dvaceti letech manželství už po konfrontaci vážně netouží. Jak jen to je trochu v jeho silách, snaží se jim předcházet, vyhýbat, zahrávat smeče do autu, diplomaticky z nich vybruslit. Rozhodně se nemíní hádat kvůli malichernostem. Na to už nemá věk ani síly. Petrův současně pobavený i posmutnělý úsměv zůstal nepovšimnut. Ivana s Adélou měly oči stále přilepené k displeji svých mobilních telefonů. Přestal na cokoli myslet a jen vnímal krajinu, plynoucí podél dálnice. Další skvělá dovednost, jíž se v dospělosti naučil: Umění vypnout tok vlezlých myšlenek jako otravný program v televizi. Rovina zvlněná nevysokými osamělými kopečky zaměstnávala jeho mysl příjemnějším způsobem. Na obzoru se zjevilo návrší, které dálnice míjí velmi těsně. S romantickou ruinou kostelíka na vrcholu, dobře pozorovatelnou zvláště ve směru od Prahy. A tam kousek opodál, schované v lesích, se rozkládá Hrabalovo Kersko. „Prosímtě, zastav!“ Ivana z ničeho nic zdvihla oči od mobilu. „Támhle bude benzínka. Potřebuju si odskočit.“ „Já taky,“ ozvala se ze zadního sedadla dcera, jejíž přítomnost v autě nebyla dosud nijak patrná. Petr zpomalil a sjel z dálnice. Zaparkoval na volném místě hned u vstupu do benzínové stanice, nad níž se zdvihá ona romantická hůrka. Taky bych se tam nahoru ke zřícenině chtěl někdy podívat, pomyslel si. Bylo mu ale jasné, že takový nápad jeho holky hned smetou ze stolu. Co tam, prosimtě? Vždyť tam nic není! Obě vystřelily na záchod. Petr v klidu zamknul auto a vydal se zvolna za nimi. Jen vyšel z chodby od záchodků, zahlédl Ivanu, jak stojí u pultu s občerstvením. „Dáš si pátek v rohlíku?“ Oči jí zářily nadšením. Takhle spokojenou ji už dlouho neviděl. „No tak párku v rohlíku se já rozhodně nikdy nebráním!“ „Jak jinak!“ Odkudsi k nim přivála Adéla. Usedly ke stolku. Petr koupil pití, zaplatil párky a přinesl jim je. Na obou bylo znát, jak se do divadla těší. Za žádnou cenu jim nechtěl radost kazit. Byť on sám by v tuto chvíli snad šel raději i uklízet byt. Jak to uhrát, aby na něm nic nepoznaly? Ale ne, to určitě zvládne. Jestli se něčemu za dvacet let manželství naučil, je to umění přetvářky. Dovednosti, která je nezbytným předpokladem spokojeného soužití. Nakonec lež, která není motivována vlastním prospěchem nebo snahou někomu ublížit, ale právě naopak snahou neublížit, není tak zcela nemorální. Ostatně proto se jí také říká lež milosrdná. Ivana měla dobrou vůli. Chtěla mu udělat radost. Přeci ji nemůže zklamat! S chutí a obezřetně, aby mu hořčice nevytekla na sako, čímž by rázem všechno pokazil, se zakousl do svého párku v rohlíku, zapíjel jej Kofolou a taktéž hýřil úsměvy. Usedli do auta a znovu vpluli do proudu, mířícího do Prahy. Právě dnes se mu vyplní jeho dávný sen. Trpce se nad tím pousmál. Nepozorovaně, jelikož Ivana s Adélou svým zrakem znovu uvízly na displeji svých mobilů jako loď na mělčině. Není nic horšího, pomyslel si, než když se člověku splní sen až tehdy, kdy už jeho snem dávno není a o jeho vyplnění nestojí. Pak se splněné přání promění v krutou ironii osudu.
Léta Páně 2026, dne 7.4. věnováno autorem
Adam Bílek
|
||||||||||||||||||||||||
