Karel zavřel knížku, nasadil si sluneční brýle a obrátil se na záda. Slunce bylo tak prudké, že musel přimhouřit oči i pod tmavými skly. Ležel a zvolna se dostával do stavu, kdy ještě nespal, ale zároveň už nebyl vzhůru. Koutkem oka zahlédl jakousi opalizující superbublinu, jak se pomaličku snáší k zemi. Letargie ustoupila probuzené zvědavosti. Sledoval podivnou věc, sestupující velkou spirálou, dokud se mu neztratila za korunami košatých lip. Zavřel oči a když je po chvíli otevřel, nevěřícně zamrkal. Nedaleko, uprostřed pečlivě zametené cestičky, ležela v písku ta Věc. Nehýbala se, nevydávala žádné zvuky, chovala se naprosto netečně. Karel civěl na duhové nadělení a marně požadoval od horkem zmoženého mozku nějaké rozumné vysvětlení. Náhle se v kouli objevil otvor a z něj vylezlo několik leskle šedých brouků. To se mi jen zdá, pomyslel si s úlevou a dlouze zívl.

Brouci neomylně zamířili k dece. Karel kontroloval jejich postup nevraživým pohledem. Patřil k lidem, kteří mají přímo nepřekonatelný odpor ke všemu, co po člověku leze, štípe ho či bodá.
Nezvaní hosté zatím dorazili na okraj deky a po krátkém zaváhání vyrazili v sevřeném zástupu přímo ke Karlovi.
„Tohle jsme si neujednali,“ otřásl se Karel a rozhodl se, že je smete. Jakmile se však rukou přiblížil k vetřelcům, ucítil palčivé bodnutí. Vyjekl bolestí, ale na odvetu už nezbyl čas. Hřejivé mravenčení se mu rozlévalo v žilách, zároveň s nepříjemným pocitem ztráty těla.
Ležel bez hnutí, neschopen pohnout prstem a strnule pozoroval, jak na něm brouci pořádají pochodové cvičení. Jeden horlivec mu vyšplhal na hlavu a Karel cítil jemné šimrání ve vlasech, kudy se s námahou prodíral. Zcela nečekaně vypukl v jeho mozku chaos. Fantasmagorická směsice nejrůznějších vzpomínek a zážitků mu závratně vířila hlavou. Naštěstí celý ten bláznivý kolotoč rychle ustal a myšlenky opět dostaly správný směr i řád. Krátký pocit úlevy byl vystřídán naléhavou potřebou někomu se svěřit. Vyprávěl o svém životě, o práci i o svých snech a přáních. Přímo se zalykal sdílností.
Brouci utvořili hlouček a zdálo se, že mu naslouchají. Sotva vyprávění skončilo, přišly na řadu dotazy. Karel připomínal snaživého žáčka u tabule. Odpovídal, aniž by ho to udivovalo. Dlouho trvalo, než uspokojil zvídavost malých inkvizitorů a hned potom, vymačkán jako citrón, tvrdě usnul.

„Vstávej, Kájo! Oběd máš na stole!“ probudilo ho něžné zatřesení.
Otevřel oči a uviděl Dášu. Jen stěží se zvedl z deky. Udělal pár nejistých kroků a nerozhodně zůstal stát.
„Tak pohni, lenochu! Jídlo vystydne.!“
„Bolí mě hlava,“ řekl malátně.
„Ty můj chudáčku,“ usmála se Dáša a vzala ho za ruku.
„Au!“ cukl sebou. Podíval se na ruku. Na dlaní byla nepatrně zanícená ranka. „Něco mě kouslo,“ žaloval ukřivděně.

„Karel je v poslední době nějaký divný, bráško. Jako vyměněný.“
„Tvůj vzorný mužíček? Že by se z něho nakonec přece jen stal chlap? Nevěřím!“
„Nebuď protivný, Mirku,“ naježila se Dáša.
„Promiň. A jaké hříchy má ta atrapa všeho mužství na svědomí? Slečny, drogy … nebo snad obojí?“
„Proboha, ne!“ brzdila Dáša bratrovo podezření. „Ale víš, jaký byl. Nesnesl žádné brouky, mravence a podobnou žoužel.“
„No, a?“ pokrčil Mirek rameny.
„Teď se kvůli tomu každou chvíli pohádáme. Například včera. Při úklidu jsem uviděla děsně ošklivého pavouka a chtěla jsem ho zabít. Náhodou se k tomu přichomýtl Karel a měl jsi slyšet tu přednášku: Máme si vážit každého živého tvora, ať je to brouk nebo pavouk. Jsme k nim zbytečně krutí a podobně.“
„To snad není pravda,“ smál se Mirek. „Tohle ti říkal Karel?“
„Ano, Karel!“ potvrdila Dáša. „A představ si, že jsem tu ohavu nohatou nakonec musela opatrně vynést ven. Já už nesmím zabít ani mouchu, aby nebylo zle.“
„Pořád lepší, než kdyby ti běhal za kdejakou sukní,“ utěšoval Mirek zkormoucenou sestru.. „Kde ho vlastně máš?“
„Někde na zahradě.“
Prošli verandou a po pár krocích rozpačitě stanuli. Uviděli Karla, jak s láskyplným pohledem právě sype cukr kolem mraveniště.