Jsem vlastně hlídač. Mám na starosti ty dva. Musím dohlížet na to, aby si nevjížděli do vlasů, a jsem zodpovědný za jejich činy. Když něco provedou, je to na moje triko, a proto musím zjistit, co se to včera vlastně stalo. Začal jsem s tím, co bylo jisté.

Někdo večer roztrhal prostěradla a povlaky na polštáře. Když jsem se na tu katastrofu přišel ráno podívat, byla země posetá stovkami útržků sněhobílé látky. Ležely smutně na podlaze jako mrtvá těla nevinných holubic.

Všechno v místnosti bylo obrácené vzhůru nohama. Rozdupané koše zpola zakrývaly střepy z váz a pomalu usychající květiny. To vše z rohu sledovala odložená souprava
na šití.

Začal jsem se vyptávat personálu, ale samozřejmě, že nikdo nic neviděl a ani neslyšel. Jediné bylo jisté - byl jsem to buď já, Patricie nebo Martin.

"Někdo na nás ušil boudu!" ozval se vztekle Martin. Kusý a agresivní styl řeči krásně ilustroval i jeho povahu. Nikdy neměl daleko pro ostřejší slovo a rozhodně se nebál říct, co si myslí. To všechno krásně doplňovala jeho roztěkanost a nepořádnost.

"Ale no tak. Uklidni se. Sám víš, že to nemohl udělat nikdo ze zaměstnanců. Vždycky chodí alespoň po dvou a jediný, kdo z pacientů má přístup do skladu prádla, jsme my, protože ho roznášíme ostatním a vůbec se staráme o to, aby bylo vše v pořádku."

"Máš recht. Ale já to nebyl. Tak potom to musela udělat Patricie."

"Martine, uklidni se," snažil jsem se udržet situaci na uzdě, "ještě nemůžeme nic říct jistě. Mohla to být Patricie, ale stejně tak i ty."

"Já? Si děláš srandu, že jsem to udělal já?!" rozčiloval se, "se zeptej jí, jestli s tím náhodou nemá něco společnýho."

Chvilku bylo ticho, které prolomila Patricie.

"No dovol, Martine. Snad mě trochu znáš, abys věděl, že takhle se já nechovám," ohradila se s očividným rozhořčením, "viděl jsi vůbec tu spoušť? Můžeš mi říct, proč bych já trhala prostěradla?"

To, že se hned urazila, mě ani trochu nepřekvapilo. Byla taková vždycky. Když ji něco rozčílilo, tak to dokázala dát velmi výrazně najevo. Zároveň nezvládala ignorovat nedostatky na lidech kolem ní a hlavně na věcech, které ji obklopovaly. Všechno proto muselo být neustále vyrovnané do hromádek a sloupečků. S Martinem se kvůli tomu už kolikrát pohádali.

"No dobře, no. Máš bod, ale kdo to byl, když ne já a ani ty?"

Cítil jsem se, jakoby se jejich pohledy obrátily ke mně, a tak jsem promluvil: "Všichni víme, že já jsem to nebyl. Já jsem přece jediný, u koho máme všichni přehled o tom, co dělá," dodal jsem trochu dotčeně.

"Máš pravdu a potřebujeme tuhle záležitost vůbec rozřešit?" zeptala se tiše Patricie.

"To rozhodně potřebujeme!" začal jsem se taky dopalovat, "vždyť za týden už jsme měli jít domů. A teď tohle. Potřebuju vědět, kdo to udělal. Ředitel mi slíbil, že když mu ukážu viníka, tak nás pustí dřív."

"A všichni se přece chceme dostat domů co nejdřív, né snad Patricie?" doplnil mě Martin.

"U-určitě," odpověděla rychle, "všichni chceme to samé. Jak to tedy ale rozřešíme? Vlastně…" na chvilku se odmlčela, "Martine, neměl jsi problémy se správcem? Říkal mi, že jste se kvůli něčemu poměrně hodně pohádali. A teď určitě není šťastný, že musí znovu vybavovat celý sklad."

"Ale prosim tě, co to blábolíš? To bylo už dávno. A kvůli takovýhle prkotině bych to tam neobrátil vzhůru nohama, jen abych ho naštval."

Povzdechl jsem si a pomalu promluvil: "Martine, říkám to nerad, ale Patricie má pravdu. Ty jsi jediný, kdo má motiv. Půjdeme se ještě jednou podívat na místo činu a uvidíme," ukončil jsem debatu.

~~~

Prohraboval jsem trosky skladu a snažil se přijít na to, kdo to vlastně mohl udělat. Všechno v místnosti bylo poničené. Jen souprava na šití stále klidně ležela v rohu místnosti. Otevřel jsem ji a k mému překvapení byla naprosto netknutá. Jedna věc na ní byla ale špatně; chyběly nůžky.

Prozkoumal jsem i zbytek místnosti, ale žádné stopy už nenašel. Řádění bylo očividně provedenou silou a bez velkého rozmýšlení.

"Martine, je mi líto, ale všechno ukazuje na tebe."

"Ale… ale počkej. Já to nebyl. Fakt!"

"Promiň, jdu to oznámit řediteli."

~~~

Zaklepal jsem na dveře a zevnitř se ozvalo: "Dále."

Vstoupil jsem do kanceláře a posadil se do koženého křesla postaveného před velkým psacím stolem. Místnost říkala prakticky nahlas, že její pán má hodně peněz a může si leccos dovolit. Lékařské knihy v kůži, dlouholetá brandy ve vitríně a v neposlední řadě drahý oblek na těle pana doktora.

"Jste tam vy, pane Vojáčku?" zeptal se. "Povězte mi, prosím, něco."

"Samozřejmě, že to jsem já. Přišel jsem vám povědět, k jakému závěru jsem došel. Jste si ale jistý, že mi to pomůže ve zkrácení léčby?"

"Dobrá, jste to vy. Máme štěstí, že vaše další osobnosti odmítají používat váš způsob řeči. Martin a Patricie na to jsou nejspíše moc sofistikovaní. A co se týče odhalení viníka, tak vám to určitě pomůže. Dialog a porozumění s vašimi dalšími já je také součást procesu léčby."

"Děkuji, pane doktore, může za to…" odmlčel jsem se. Pořád mi nešly na rozum ty nůžky. Proč byly pryč? Náhle mi to došlo. "Počkejte chviličku, ještě si nejsem úplně jistý, kdo za to může. Musím něco zkontrolovat. Promiňte," omluvil jsem se a vyrazil z kanceláře.

Ve spěchu jsem doběhl na pokoj a podíval se pod postel. Přesně jak jsem čekal. Byly tam schované nůžky.

"Co mi k tomu řekneš Patricie?"

"J-já musela," zajíkla se.

"O čem to mluvíš? Proč jsi musela?" nechápal jsem.

"Ty to máš venku jednoduché a Martin taky. Je pravda, že je trochu výstřední, ale nikdo se na něj nedívá zvláštně, když je sám sebou. Copak bych si tohle mohla dovolit já? Vzpomínáš, proč nás sem vlastně poslali?"

"Naší rodině se nelíbilo, že se oblíkáš do ženského oblečení - a když ty tak i já. Reagovali přehnaně, když nás poslali k psychiatrovi, ale na skuhrání je teď pozdě. Měli bychom myslet na to, jak se dostaneme zase ven, ne?"

"Jenže já ven nechci. Tady nikomu nevadí, že se chovám jako žena, i když jsem vlastně ve tvém těle. Mají vlastní a horší problémy, a tak je to tu každému jedno."

"A proto jsi roztrhala všechny prostěradla, aby si nás tu nechali. Jenomže jsi věděla, že žena by tak pevnou látku, z jaké jsou tady, neroztrhala, a tak jsi použila nůžky na nastřihnutí látky. Sice bys to zvládla i tak, ale potřebovala sis zachovat svoji ženskost. Pak jsi zazmatkovala a nůžky schovala pod naši postel. Nemám pravdu?"

Po chvilce mlčení odpověděla tiše jediným slovem: "Ano."

~~~

Opět jsem byl v kanceláři ředitele a opět jsem měl určit, kdo za ten vandalizmus může. Věděl jsem, že když nebudu lhát, tak se mi léčba zkrátí. Ale mohl jsem to udělat? Patricie, která byla jindy tak distingovaná a na úrovni se odhodlala k tomu, aby provedla něco pro ni dříve nepředstavitelného.

Stále byla se mnou a spolu s Martinem se pro mě stali nepostradatelnými přáteli. Když se tolik bojí světa venku, tak prostě bude muset dostat víc času, aby se vyrovnala sama se sebou.

"Je mi líto pane doktore, ale nevím, kdo to udělal."