Náš tatík je učitel. Každý rok nosí domů v poslední školní den květiny, čokolády a bonboniéry. Mňam. Sladkosti mi vždycky za mého jásotu předá. Některé květiny dá do vázy a zbytek rozdá sousedkám. Ty mají velkou radost. Teda ty sousedky. Tatíka vždycky nejvíc dojme, že dítě, které vůbec nemá peníze, nechodí přes rok se školou ani na žádné akce, protože mu to máma prostě nemůže zaplatit, mu kytku donese. I ta nejlacinější stojí aspoň 50 korun, a to je leckdy půlka denního přídělu pro mámu a dvě děti. A tak si té kytky hodně váží. Říká, že dát z nedostatku je mnohem víc než dát z přebytku. Ptáte se asi, jaktože tatík zná dopodrobna rodinné situace svých žáků? Taky bych se ptala, kdybych nevěděla, že z rodičáků chodí v devět večer, z konzultačních hodin taky tak. Náš tatík totiž nečeká, až nějaký rodič bude mít zájem prokonzultovat své dítě s učitelem. On si rodiče přímo zve. Ty od jedničkářů stejně jako od těch slabších. Tu pozve maminku, tu tatínka. Nevím, jestli si nějaký rodič někdy řekne: Co zas ten debil chce? Určitě nějaý sponzorský dar. Nebo nemá co dělat, tak votravuje? Naše Maruš se učí výborně, tak fakt nevím, proč bych tam lez´? Opravdu nevím, ale spíš asi ne. Protože náš tatík si nikdy nežádá jejich peníze, ale vždycky jejich srdce. Jejich zájem o své dítě. Aby se dítěte ptali a pozorně poslouchali. Aby mu četli před spaním. Aby s ním chodili na rodinné výlety, které třída několikrát do roka pořádá. A tak. A naoplátku se dozvídá i ta největší tajemství.

Tatík dělá s žáky každý měsíc “nájezdovku”. Říkají tak sběru papíru. Každý za sebe sbírá celý měsíc letáky ze schránek a třídí papíry v domácnosti. Ve skupinkách taky obcházejí tatíkovy známé, kteří to už za ta léta znají a papír jim schovávají. V den D brzy ráno před naším domem přešlapuje netrpělivá skupinka dětí, která má ten měsíc službu. Tatík nastartuje našeho Šimíka, zapojí vozík, naskládá děti do auta a společně začnou objíždět ty sběrače, kteří mají papíru mnoho a nezvládli by ho odnést do školy ručně. Nevím, jak to náš tatík dělá, ale ty děti se tváří, jako by jely autem poprvé v životě (dá-li se našemu Šimíkovi vůbec říkat auto). Asi jsou spíš pyšné na to, že je veze jejich učitel. Před školou dodají své úlovky ostatní děti, s velkou parádou zavřou vozík do školních garáží, to kdyby třeba pršelo, a čekají na konec vyučování. Po obědě hurá do sběrny . Těch pár penízků dokáže náš tatík proměnit v očích dětí ve velký poklad. Leckteré má sice desetkrát tak velké kapesné, ale toto jsou peníze vlastnoručně vydělané. Ty mají větší cenu. A kam se nakonec podějí? Děti si to rozhodují samy. Ne hlasováním, ale tak nějak se vždycky nakonec shodnou. Hlupáčci, myslí si, že rozhodují samy, ale vybírají vlastně z nabídek, které jim předloží náš tatík. Vždycky se jedná o pomoc někomu potřebnému. Náš tatík to prostě s lidmi umí. Když třeba společně kupovali žáčci dobrůtky pro opuštěné pejsky z útulku, rodiče jim ještě přidávali peníze ze svého, jen ať se pejsci mají.

Nevím, jak se děti loni dozvěděly, že náš tatík slaví kulatiny. A už vůbec nechápu, jak se jim to podařilo udržet v tajnosti. Jeden tatínek požádal našeho tatíka o setkání druhý den v 19 hodin na louce za bývalým místním špitálem. Že mu nemůže říct podrobnosti, ale je to důležité. Co vám budu povídat – samozřejmě že tatík jel, a pak už jen nechápavě hleděl a stále se divil. Na louce stál velký balón. Trhal se z kolíků, chtěje už už vzlétnout. Vedle balónu pobíhaly všechny tatíkovy děti, taky hodně rodičů i úplně cizích lidí tam stálo. Přáli mu k narozeninám, děkovali mu za všechno, co pro ně kdy udělal, připomínali mu i věci, které pro ně stále byly živé, ale na které on už dávno zapomněl. A potom se slzami v očích nastoupil do balónu a mávaje všem zmenšujícím se lidičkám ho zachvátil pocit neskutečné nadpozemské lásky a krásy a božského vyvolení.
Večer mi v posteli o tom všem vyprávěl, ostatně tak jako o všech dalších věcech po celá dlouhá léta. Komu taky jinému? Vždyť jen já jsem jeho jediná láska, jeho princezna navždy. Jenom mne miluje a nikdy nedopustí, aby se mi cokoli zlého stalo. Už navždycky budeme spolu. Hladí mne po stehnech, po bříšku, líbá mne na krku i na prsou, která mám opravdu krásná a patří jen jemu. Laskání přechází v něžné milování. Těším se na zítra. Dostanu svůj první notebook. Mám totiž narozeniny. Bude mi dvanáct.