*1*
Po nesnesitelném váhání trhl upocený den oponou a v dáli za městem to zahřmělo příslibem toužebně očekávané bouře. Stádo splašených koní, ztěžka oddychující pod kapotou žlutého citroenu, hnalo se živlu přímo do spárů. Sympatický větřík, provoněný deštěm, zevloval po bulváru a umíral nudou (čučet lidem pod sukně a krást jim klobouky, jakožto pokleslý druh zábavy, kategoricky odmítal). Bez varování změnil se rázem v mocný vzdušný vír, vyzvedl do výšky oblak prachu a mrštil jim vší silou proti projíždějícímu automobilu. Nekonečnou prázdnotu své osamělosti zalátal zřejmě chorou touhou po zviditelnění.
Tělnatý muž zakroutil hlavou, sundal obezřetně nohu z plynu a usrkl z plastového kelímku. Trapná snaha, získat si pozornost taxíku, vyšuměla zaslouženě do ztracena. Vítr skočil na nejbližší strom, vztekle ho rozkýval a rozplynul se jak mlha nad blaty. Odměnou in memoriam budiž mu mohutný pahýl, který se s praskotem zřítil k zemi.

Taxikář škubl v úleku volantem a s vařící kávou, rozlitou v klíně, provětral tlumiče výtluky na krajnici. Bezprostředně poté, co opustil obrubník a vyrovnal řízení plánovaným směrem, zařval jako král džungle. Krátce, ale intenzivně.
„Proboha, co se to, co to bylo?“ zahalekal pasažér v tmavomodrém obleku, podřimující na zadním sedadle vozu.
„Що сталося б, лайно,“ zavrčel taxikář, prohledávaje si kapsy nepadnoucího sáčka. Chvíli pravou, potom levou rukou tak, jak mu jen bezpečná jízda dovolovala.
„Nebojte pane, jak se něco šustne, dozvíte se to jako první,“ naladil kvapně frekvenci asertivity a do zpětného zrcátka přidal závdavkem jedno přátelské mrknutí. Kvalita signálu nebyla ale z nejlepších a nepříjemné praskání, vycházející chvílemi z reproduktoru, ošklivě dráždilo nervové ústrojí posluchačovo.
„Celá dlouhá staletí, udržovala naše předky při životě jedna jediná věc, víte která?“ ohlédl se tázavě dozadu a rychle si odpověděl:
„Úsilí o zachování rodu, pane; pudová záležitost. Některým vypálila rybník morová rána, jiným holocaust, ti skromnější nepohrdli závislostí na kofeinu.“
„Neštěstí nechodí po horách, pane, ale po slušných lidech,“ zahořekoval, nepřestávaje si kultivovat rozkrok kalhot papírovým kapesníkem.

Letem světem představil členy své rozvětvené rodiny a pravost slov ochotně demonstroval na předložených fotografiích. Poté věnoval krátkou vzpomínku zesnulé matce a obtížné situaci, do které se jeho rodina dostala vypuknutím finanční krize v září roku 2008, respektive jejím neblahým dopadem v letních měsících následujícího roku. Vyprávění doprovázel divokou gestikulací, aby získalo na přitažlivosti a zapomnělo se na předchozí nepříjemnou událost. Nápad dobrý, vnadidlo zůstalo netknuto.

„Vaše osobní problémy mě vůbec nezajímají, člověče, věnujte se laskavě řízení a pokuste se nás, pokud možno, nezabít. A kudy mě to, po všech čertech, vlastně vozíte?“ ozvalo se, celkem podrážděně, ze zadního sedadla.
„Nejkratší možnou trasou k vysněnému cíli. Přesně tam, kam si velevážený zákazník ráčil přát a je ochoten, předpokládám, i zaplatit,“ vrátil mu taxikář úder afektovanou noblesou anglického sluhy ze staré školy.
„Věřím. Zrovna před chvílí jste si to zjevně zkrátil přes tankodrom. Kdybych tvrdil, že to bylo dvakrát příjemné, musel bych být blázen nebo masochista s obsedantními sklony k sebepoškozování. Doufám, že se jednalo, řekněme, o určitou mimořádnou situaci. V opačném případě, byl bych nucen využít nejen nabídky vaši konkurence ale, a to především, zmínit se o pochybných kvalitách vašich služeb svým vlivným přátelům z imigračního. To by naopak nemuselo být dvakrát příjemné pro vás a vaši živnost. Doufám, že si dobře rozumíme,“ zasmečoval pasažér s ledovým klidem profesionála a chvíli sledoval otylého rétora, bezmocně se pohybujícího po kurtu v urputné snaze napodobit běh.
Odměna se záhy dostavila ve stylové masce vítězného ticha, přerušovaného jen duněním pneumatik, poskakujících po dlažebních kostkách. Trolej tramvaje kmitala podél nekončící řady domů, střídajících odstíny špíny jako chameleón v těžké depresi. Akáty, zalité v asfaltu po obou stranách ulice, tančily ve větru a spínaly větve k nebi. Jejich tichá modlitba zdála se být vyslyšena a o střechu taxíku zabubnovaly první kapky deště.

*2*
S obrovským štěstím, které nebyl schopen ocenit, minul právě jeden ze skalních ochozů. Jakoby se čas zastavil. Během pár vteřin se vám promítne celý váš život. Zvláštní. Asi se předpokládá, že bude co promítat. Představovat si to jako krátkometrážní 3D biják s velkoplošnou projekcí a stmívačkou na konci, byla chyba. Možná, že by si teď to letargické třepotání ve větru trochu víc užíval. Máte-li místo mozku pulzující kus ledu, jsou vám všechny kdyby, tak či tak, stejně na dvě věci. Opustit potápějící se bárku není aktem zbabělosti, ale důkazem, že pud sebezáchovy stojí stále na vaší straně. Pavel vykročil ze svého stínu a po zbytek letu se zhostil nevděčné role zúčastněného pozorovatele.
Vytřeštěné oči, rozkousané rty, obličej pokřivený oněmělou hrůzou. Ten tmavomodrý oblek má na sobě potřetí v životě. Poprvé, nažehlený a navoněný, když ho Vlastička navlékala do chomoutu. Svět se točil kolem jejich vlastní osy, mraky plánů a ideálů. Myslel si, že je nesmrtelný, že dokáže všechno a nikdy ho nic nemůže zastavit. Blbec. Podruhé, páchnoucí naftalínem, když ho u rozvodu oškubala jak slepici. Ta mrcha by ho snad sedřela z kůže, kdyby ji z toho něco káplo. Potřetí dnes, znečištěný tělními tekutinami, pár metrů nad vodní hladinou opuštěného lomu. Jezírko tu má hloubku sotva půl metru, za dvě až tři vteřiny se…

Pavel zalapal po dechu a prudce otevřel oči. Stále jedno a totéž, kdykoli ho přemůže únava. Už jen proto musí tu šílenost udělat znova. Chtělo se mu zvracet, přestože od včerejšího večera nejedl nic než vodu. Ostatně ani předtím to nebyla bůhvíjaká sláva.
Taxík minul chátrající komplex průmyslových budov na okraji města, podjel železniční trať a za viaduktem se dal ostře vlevo; do kopců. Po projetí několika serpentin se s funěním vyšplhal do sedla. Zadním okénkem nabídl obrázek miniaturního města, orámovaný příkrými lesnatými stráněmi s protrhávající se oblohou, a rychle se přehoupl do druhého údolí. Cesta se zklidnila a byla tu o poznání širší. Na odpočívadle, za kamennou propustí, kde silnice překračovala bublající potůček s kvetoucím devětsilem, si nechal zastavit. Bylo po dešti. Vzduch voněl po houbách a pobledlé dešťovky, znechucené prostým životem červa, zvesela plnily ty nejhlubší kaluže. Když se ubezpečil, že mu žlutý citroen zmizel z dohledu, přešel Pavel na druhou stranu silnice a vydal se do prudké stráně. Dříve, než se vydrápal na zpevněnou zarostlou cestu, několikrát upadl a jednou omdlel.
Sluneční paprsky pozdního odpoledne ho zastihly potrhaného, třesoucího se a zmáčeného studeným lepkavým potem. Souboj víry ve zdravý rozum s nepřekonatelným strachem byl vyčerpávající. Nebyl si jist, zda se více třese zimou nebo zničujícím stresem. Borový les postupně řídl až zcela ustoupil skalní plošině, tvořící okraj hluboké propasti. Na jejím dně se zaleskla vodní hladina. Pavlovi se zatočila hlava a jeho operační systém přešel do úsporného režimu. Než přišel k sobě, okolní krajinu pohltilo šero a měsíc mlsně pokukoval po hvězdách.
„Život!“ vrstvil se zoufalý výkřik lomem v mnohočetných ozvěnách, zatímco se nešťastníkovo tělo odevzdalo do rukou gravitačního zrychlení. Těsně předtím, než dopadlo na mělčinu a roztříštilo se o skalnaté dno jezírka, se poslední ozvěna výkřiku rozplynula v nočním tichu. Vodoměrky se rozprchly po hladině v klamné předtuše blížícího se nebezpečí. Nic mimořádného se toho večera ale nestalo.