Do bílého sněhu padají kapky deště. Nechce se mu nikam jít, ale nemá na výběr. Další výmluvy nic nezmůžou, jenom ho ztrapňují, protože stejně všichni ví, že je v pohodě. Fyzicky v pohodě. A místo toho, aby řekl, že se mu prostě nechce, vymýšlí si nemoci. Jako by mělo smysl se na někoho takhle tvářit, protože stejně – neúčast na cvičení je jeho problém. Zkusí se zeptat, jestli by nemohl napsat nějakou seminárku. Nemá chuť si to někdy nahrazovat… Anebo si to zapíše v příštím roce. Hm.
Začíná zase skvěle.
Ale docela dlouho mu to vydrželo, na začátku září dokonce nevynechal ani jednu přednášku. Potkával se s loňskými spolužáky a přesvědčeně tvrdil, že tentokrát se na to nevyflákne. Smáli se. Mají ho rádi.
Jenomže pak se to někde zase zlomilo; je těžké sedět doma a psát protokoly, když za okny začíná noc.
Slíbil si, že přestane pít. Beze srandy.
A dokonce zvládnul první akci, první jejich seznamku. Znovu prvák, představoval své nové spolužáky těm loňským. Všichni ho zvali na panáka, ale on odmítal. Místo piva si dal kofolu. Hnusnou sladkou kofolu, ale jestli chce přestat, nesmí si dát ani to pivo. I když dá se pivo vůbec považovat za alkohol?
Jedno by mu nic neudělalo.
Ani víc by mu nic neudělalo.
A kde vlastně vznikl ten pitomý nápad?
Věděl. A smál se sám sobě. Kvůli ní. Na co si chtěl hrát? Myslel si, že v tom, jak je milá a krásná, najde nový život, že se přerodí v něco lepšího. Jako motýl když vyleze z kukly. První je takovou hnusnou housenkou… i když některé housenky jsou docela hezké. Hlavně ty, z kterých potom nejsou vůbec hezcí motýli.
Proč s ní tak moc chtěl být?
A proč jí nemůže dostat z hlavy ani teď. Zdá se mu o ní po nocích; ale zakázal si na ni myslet. Je hloupá. Je tak naivně hloupá a nic nevidí. Žije si v totálně jiném světě, kde jsou na sebe lidi hodní. Minimálně ona je na všechny. Ale tak divně, bývalo mu z toho špatně.
Chybělo v ní něco skutečně živého, říkal si. Říkal si, když ona byla pryč, když se vzpomínky na její přítomnost rozpustily v alkoholu. Ale pak se někdy k ránu probudil, ve zpocené kocovině, v nasládle vlhkém vzduchu pokoje. A přemýšlel o ní, kde asi je. Jak se točí její země po tom, co on před ní utekl. Jestli se ještě chvěje, když si na něj vzpomene. Anebo jde dál, neotáčí se.
Ne, ne, nedokázal si ji představit, že jde prostě dál. A to vědomí ho zahřálo u srdce. Pořád se ještě chvěje, pořád je nějaká naděje… Na co?
Nedokáže s ní být. Vždyť se snažil, vždyť chtěl. Tak moc chtěl… Ale copak se může zlomit? Rozlámat sebe na kousky a zkusit se znovu poskládat, aby mohl vejít do jejího světa?
Vyhodit ty části, které jsou rozbité?
Ale co za ně? Nemůže se poskládat jenom z půlky součástek… co by z něj potom zbylo?
Ale co je z něj teď?
…Když déšť ničí sněhovou peřinu, odkrývá špínu cest a město utopené v šedé mlze láká zalézt do postele a zavřít oči. Zavřít oči a nikdy je už neotevřít… v tomhle světě.

Pak měl na sebe vztek, že se chová jako malé dítě. A všechny svoje deprese zavřel do pokoje, zamkl za sebou dveře. Rozmoklá břečka klouzala pod nohama, když dobíhal autobus. Stříkala na nohavice, stříkala až na záda, jak se nedalo odrazit.

Když vešel do učebny, mávla na něj Lenka, ať si přisedne. A hned věděl, že ona je ten hlavní důvod, proč se mu nejvíc nechtělo do školy. Neměl by ji vidět v denním světle, neměli by se takhle potkávat.
Cítí se s ní tak dobře, když je krásně opilá, když stojí opřená o bar, když ji pak svlíká v její posteli.
Ale tohle je noc. Ve dne je jiná, je nalíčená a čistě voní. Tváří se důležitě; je namyšlená. Je namyšlená stejně jako v noci, ale v jiných věcech.
Nemá ji pro sebe. Kroutí se před doktorandem; tak odporná. A ten kluk neví, kam s očima.
Mluví afektovaně. O něčem; neposlouchá ji… vidí jenom její ruce, které gestikulují, její nepříjemný výraz, zvláštní křivý úsměv…
A přesto ji miluje. Divným způsobem, špinavým způsobem.
Potřebuje holku jako ona, aby ho vrátila do života. Aby ho zbavila snů.
Nemusí k ní být milý, nemusí se hlídat. Nemusí se stydět za svoje myšlenky, za svoje slova… Za svůj život.
A přesto se mu do myšlenek cpe úplně jiný úsměv.
Jenomže jaký by to mělo smysl? křičí sám na sebe. Zabil by ji, zabil by i sebe.

„Co děláš dneska večer?“