Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Den jako stvořený pro lásku
Jaro udeřilo plnou silou.
Kýčovitě modrou oblohu křižovaly vlaštovky a vánek, který jí hladil bledé tváře, odněkud přinášel vůni kvetoucích jabloní. Prostě den jako stvořený pro lásku. Věděla však, že neexistuje nic vzdálenějšího než láska. Alespoň pro ni.

Kaštan nad její hlavou tichounce šuměl a vystavoval na odiv pyšné svíce smetanových květů. Tak ráda by zvedla pohled do jeho koruny, jenže času nebylo nazbyt. Strnule pozorovala vřavu před sebou a snažila se nevnímat křik a sténání, které se nesly z bojiště.

Už nechci... nemůžu... už to nevydržím...

Nenáviděla tuhle válku, i tu minulou a také tu příští, nenáviděla všechny války světa. Ne, že by to bylo něco platné.

„Usnulas nebo co?“ štěkl jí do ucha ní nevrlý hlas. „Nevidíš, že na tebe čekají? Hoď sebou, než bude pozdě!“
Pro ni už pozdě bylo. Od chvíle, kdy se provdala (kdy byla provdána) za toho slabocha, který teď stál vedle ní. Za panovačného ubožáka, jehož museli všichni obskakovat a ochraňovat, za zbabělce, který dokázal akorát štěkat rozkazy z bezpečného úkrytu. Kolikrát za něj už nastavovala krk – a dnes to nebude jiné.
Nejvíc ji štvalo, že měl pravdu. Jestli sebou nehodí, skončí to špatně. Pro všechny.

A tak vyrazila. Půvabnými, promyšlenými a smrtícími kroky vpřed. Na okamžik se cítila svobodná. Silná. Neporazitelná. Byla to chyba.
Toho střelce neviděla, na to stál příliš daleko. Ale ucítila, když ji zaměřil...

„Jóó...“ něčí výkřik plný radosti ...vznesla se... letěla... padala. Její tělo opsalo široký oblouk a zůstalo ležet na zádech, skryto vysokým travnatým kobercem. Všemi smysly vnímala hořkosladkou vůni vlhké prsti a malátně si opakovala, že smrt přece nebolí.

„No, skvělý...“ řekl otráveně chlapec.“Musíš s těma figurkama pokaždý tak házet? Už mě to nebaví. Ještě jednou to takhle uděláš a budeš si tu dámu hledat sama.“
„Nebaví tě to, protožes prohrál,“ odsekla dívka.
„Tak už se na mě nezlob,“ dodala a na usmířenou mu vlepila polibek kamsi za ucho.
„Nezlobím,“ zasmál se a stáhl ji do trávy.
Na ztracenou královnu zapomněli. Byl přece den jako stvořený pro lásku.



Léta Páně 2011, dne 20.3. věnováno autorem Tessa
  
21.3.2011 | 14:50    Marcela

Už když jsem ji četla poprvé, jsem byla mile překvapená závěrem. Teď oceňuji Tvoji schopnost z malého revolveru vystřelit velký "náboj" :)
21.3.2011 | 14:33    Tessa

Jo, byla v soukromých zprávách..ta odpověď. Je to docela zajímavý, tvůj návrh, ale nejsem si jistá, jestli bych takovou "rekapitulaci" zvládla. Měla jsem tu povídku na jiném web a tam mi někdo napsal, že přebytečná je už i ta poslední věta..což je možná pravda, ale pro mě to svým způsobem znamenalo jakousi "tečku" za větou.
21.3.2011 | 14:16    Tessa

@Eva napsal:

nápad dobrý, ba vynikající, ale chce si mi zeptat: A dál? ... povídka je vystavěná pouze na kontrastu obou části - "zastřelené královny" a zamilovaných šachistů a chybí mi tam "ještě něco"...

Víš, Evi, ona je to spíš minipovídka..a skutečně vystavěná na tomto kontrastu...a schválně, co ti tam chybí? Protože já osobně bych nepřidala už ani slovo, ale zajímalo by mě to
21.3.2011 | 8:01    Marek

Láska a válka :-)) Líbí se mi, že slova nepřehluší celkovou atmosféru, která mě přímo pohlcuje...

Marek
20.3.2011 | 18:20    Tessa

@rezka napsal:

závěr opravdu překvapivý, zhltla na jeden zátah..


Jo, rezko, to já ráda..mást čtenáře a končit jinde a jinak,než jsem začínala..no a někdy se to podaří;)
20.3.2011 | 18:19    Tessa

@Trinny napsal:

Jo, jo dost dobrá povídečka s překvapivým závěrem. Já si říkala, ta Tessa když tam není krev, tak bude asimarod a ono ne. Hezky.


Ale, Trinny, no tak.. (já přece umím i ty bez krve..ale málo a jsem při jejich psaní asimarod::( příště se polepším, potečou potoky...
20.3.2011 | 15:11    rezka

závěr opravdu překvapivý, zhltla na jeden zátah..
20.3.2011 | 13:44    Trinny

Jo, jo dost dobrá povídečka s překvapivým závěrem. Já si říkala, ta Tessa když tam není krev, tak bude asimarod a ono ne. Hezky.