Můj táta si vždycky přál mít kluka.
Byl elektrikář a domácí všeuměl a nemohl se dočkat, až bude svého syna učit všem těm mužským dovednostem jako opravit pojistky, utěsnit kapající kohoutek, vyčistit ucpaný záchod a vyhnout se mytí nádobí výmluvou na těžkou rýmu.
Narodila jsem se já, což ho, myslím, poněkud zklamalo.
Navíc jsem jako dvouletá v zápalu objevování světa strčila kovovou pletací jehlici do nechráněné zásuvky a obdržela za odměnu pořádnou pecku. Říká se - co tě nezabije, to tě posílí. Mě ta rána kupodivu nezabila, zato ve mně posílila přesvědčení, že elektřina je kousavá potvora, které je nejlíp se na sto honů vyhnout. Od té chvíle jsem ke všemu, co fungovalo na elektrický proud, přistupovala stejně obezřetně jako ke psu trpícímu vzteklinou. Chováte-li se takto k cirkulárce, rozhodně nepochybíte, protože ta je schopná vám ve vteřině ukousnout celé zápěstí. Držíte-li si stejný odstup od kuchyňského šlehače, působí to legračně a nepomůže ani vysvětlení, že vám posledně zkratoval přímo v ruce. A mě prostě stroje a přístroje z nějakého důvodu nemilovaly – buď nefungovaly nebo fungovaly až příliš, takže nahazování pojistek se pro mě záhy stalo rutinní záležitostí.

Jenže pokrok nezastavíš.
Domácnost bez elektrických spotřebičů? Na začátku jednadvacátého století? Nemyslitelné.
Jak šel čas, postupně jsem se smířila s faktem, že pračka je chytřejší než já, že elektrický kráječ dělá mnohem úhlednější krajíce a že si lednička sama rozhoduje o tom, kdy se odmrazí. Na milost jsem ještě vzala vysavač, fén a televizi, a hotovo. Byla bych žila s touhle elektřinu žeroucí armádou spokojeně až do smrti.
Jenže pak přišel On.
Laškovně na mě mrknul monitorem (tenkrát ještě velikosti většího kapesníku), ale já se k němu pohrdavě obrátila zády, na rozdíl do mého muže a syna, kteří se dychtivě vydali zkoumat možnosti mašinky zvané osobní počítač.
Zkrátím to. Dostal mě taky.
Uzavřeli jsme ozbrojené příměří - já slíbila nedotýkat se čudlíků, o nichž nevím, co znamenají, a on se zavázal nezobrazovat víc než třikrát denně na zčernalé obrazovce ERROR.
Avšak – jestliže se technika dřív kráčela mílovými kroky, teď má boty nejmíň sedmimílové.
Dvouletý mobil není roztomilé batole, ale přestárlý dědeček, jenž neumí ani desetinu toho, co dnešní přístroje. A zatímco nových informací, vylepšení a mašinek přibývá, moje mozkové buňky pomalu a bezbolestně svůj počet snižují. Nesmějte se - vaše taky.
Nemám sice tušení, jak bude vypadat svět, až mi bude třeba sedmdesát, ale obávám se, že už nebudu schopná všem těm hejblatům, vypínačům a spínačům ani porozumět, natož je ovládat. Technika mě obklopí, sevře a zničí. Docela dobrý důvod k depresi, nemyslíte?
Don´t panic, říká Adamsův Průvodce vesmírného stopaře. Správně – jen žádnou paniku. Jste-li v klidu, líp uvidíte světýlko na konci tunelu. Mně svitla naděje v podobě našeho kanára. Zdá se vám to divné? Vysvětlím.
Pipin nebo též Pípa je oranžové stvořeníčko, které se zrovna dožilo čtrnácti let. Přepočteno z kanářího na lidský věk prostě Metuzalém. Staříček, který má plné právo poklimbávat na bidýlku bez povinnosti oblažovat okolí svým zpěvem ( mezi námi - v Superstar by to s ním asi nevytrhli). Taky že podřimoval, jedním uchem poslouchal televizi, druhým Kabáty ze synova pokoje a zdálo se, že se proklimbá až k tichému skonu stářím. Tedy až do nedávna.
Nevím, jestli na něj přišlo jaro nebo druhá míza, ale rozhodl se pro comeback. K mému údivu však jeho obvyklá písnička zněla úplně jinak. Povědomě, ale jinak. Záhy jsem přišla na to, proč. Milý Pipin do svých typických árií vpletl několik taktů z kankánu. Ano, slyšíte dobře, to je onen slavný tanec, co při něm spoře oděné slečny ukazují krajkové bombarďáčky. Ale kde k němu přišel? Vždyť nikdy nenavštívil pařížský kabaret ani sladkou Francii, neopustil hranice republiky, ba dokonce ani hranice své klece.
Vysvětlení je prosté. Vyzváněcí melodie v mobilu, který se většinou povaloval na vedlejší poličce a dvakrát, možná třikrát za den se ozval. A přece to stačilo, aby se kanárek, který celý život zpíval (odpusť, Pipine) na jedno brdo, naučil zbrusu nový kousek.
A když něco takového zvládne ptáček s mozkem menším než zrnko rýže…
Budoucnost mi už starost nedělá. Nevzdám to. Nenechám se přece zahanbit tvorem, který stojí na vývojovém žebříčku hluboko pode mnou.