Čtvrt století v čudu…
Sraz u Zlatýho sudu
v den svatýho Blahoslava
vezmeme to zleva zprava
čtrnáctá až odbije
pěkně si to užijem

Že to tu Ivonu pořád baví, pomyslela si Alice. Dobře ví, že na srazy zásadně nechodím a stejně bude otravovat.
Chtěla zprávu smazat, ale zarazila se uprostřed pohybu.
Odesílatelem nebyla Ivona, ale někdo, kdo si říkal Druid. S velkým D.
Někdo, koho Alice dobře znala. Jenže to bylo kdysi. Druid ! No jasně, veršíky... a pořád ta pitomá přezdívka. Copak ho ty pubertální srandičky ještě nepustily?

Zpráva měla přílohu. Alice chvíli váhala a pak ji otevřela.
Stály tam jen dvě věty: Rád bych s tebou oslavil beltine. Přijedeš???
Trhni si nohou, odpověděla v duchu na otázku korunovanou třemi otazníky. Kvůli tobě zrovna! Ty jsi svoji šanci už dávno promarnil.
Pár vteřin nato, vedeny jakousi cizí vůlí, její prsty vyťukaly na klávesnici:
A jak se slaví beltine?

Uvidíš. Nech se překvapit, zněla odpověď, která přišla okamžitě.
Takže seděl u počítače, právě teď. Vědomí, že jsou přes neviditelnou síť internetu opět spojeni, ji kdoví proč potěšilo.

Překvapená tedy opravdu byla.
Hleděla do tváří svých spolužáků a marně hledala známé rysy těch náctiletých obličejů. Ale nacházela jen vrásky, pytlíky pod očima a sem tam počínající pleš. Hejno mamin a fotříků mírně ošoupaných životem. Uvědomila si, že sama nevypadá o moc líp. Od maturity rostla akorát do šířky a stres z čerstvého rozvodu jí taky na půvabu nepřidal.
David tu ale nebyl. Fajn, já se kvůli němu vláčím přes půl republiky a milostpán se ani neukáže.Nejspíš doma chechtá, jak jsem mu zase naletěla.

Venku se pomalu začínalo stmívat, nálada v salonku U Zlatého sudu naopak gradovala, když vtom jí někdo zlehka poklepal na rameno. Otočila se a ztuhla.
Byl to David… a zároveň někdo cizí - s vlasy až po ramena a očima, které si pamatovala blankytně modré a které teď vypadaly jako hluboké temné studny. Na krku se mu houpal zlatý přívěsek se složitým proplétaným vzorem.
„Takže jsi přece jen přijela, Elis,“vtiskl jí letmý polibek kamsi za ucho. „Já věděl, že mě nezklameš.“
„Nejsem jako ty,“ odsekla.
„Ale no tak,“ přitiskl jí ukazováček na rty, „ tohle je přece dávno promlčené.“
„Omyl, tohle nebude promlčené nikdy. Kdybys tenkrát nedal přednost té...“
„Hele, nechci se hádat - co bylo, bylo. Pozval jsem tě na oslavu beltinu. Jen ty a já. Tak co kdybychom odsud vypadli?“
„A když nepůjdu?“
„Tvoje škoda. Máš minutu na rozmyšlenou. Pak mizím. S tebou nebo bez tebe.“

Jarní vzduch přímo vyzýval k procházce, ale ulice města byly kupodivu liduprázdné.
„Kam jdeme?“ zeptala se Alice.
„Do parku.“
„Do zámeckého parku? Ale ten přece bude...“
„... zavřený,“ doplnil David. „Jako by nám to někdy vadilo. Copak se nepamatuješ na tu díru v plotě?“
Bodejť by se nepamatovala. Tenkrát se tudy vkrádali spolu po setmění, aby si pak mohli nerušeně užívat noci, soukromí a sebe navzájem.
„Je tam pořád.“
Představa, že se bude v lodičkách a šatech protahovat mezi zrezivělými mřížemi, Alici nijak nenadchla. „Doufám, že se za ty roky aspoň zvětšila. Já už taky nejsem taková twiggy jako dřív.“

Bylo to horší, než čekala. V plotě sice zel otvor, kterým by prošel slon, ale tavolníky za ním se sevřely do těsné formace, jakoby se rozhodly bránit park před vpádem vetřelců vlastními těly. David jí razil cestu, ale když konečně stanuli na cestičce, kdysi vysypané bílým pískem, zakázala si Alice radši myslet na to, jak teď asi vypadá.
Park zpustl. Jakoby sem lidská noha nevkročila celé roky. Dost možná ho nezavírali na noc jako tehdy, nejspíš byl zavřený trvale. A přesto ( nebo snad právě proto) neztratil nic ze svého kouzla. Hořce tu voněla zem a hebkou tmu protkávaly poslední trylky usínajících ptáků.

David ji popadl za ruku a spletí křovin neomylně vedl k jejich oblíbenému místu.
„Sedni si,“ ukázal na torzo, které za svých lepších časů bývalo lavičkou. „Já zatím rozdělám oheň.“
„Zbláznil ses? Někdo to uvidí a zavolá na nás policajty.“
„A kdo? Všichni jsou na druhém konci města u vatry velké jak stodola a pálí čarodějnice. Za hodinu navíc začíná ohňostroj. Náš ohýnek je to poslední, co by někoho zajímalo, věř mi.“
Věřila mu, ale stejně se jí to nelíbilo.
Zvedla se. „Necháme na to jindy, jo? Radši půjdem.“
David podpálil hromádku suché březové kůry a ušklíbl se: „Pořád stejná, co? Slušňačka, co dodržuje předpisy. Tak si běž – jestli se odsud potmě vymotáš.“
Přiložil pár klacíků a přestal si Alice všímat. Zase si sedla. Netoužila tu do svítání klopýtat trním.Orientační smysl jí chyběl teď stejně jako před lety.

Oheň hlasitě praskal a jeho záře mimoděk přitáhla Aliciny oči.
Byl jako živá bytost, chvěl se, jakoby dýchal - a tančil. Plameny vystřelovaly vzhůru, vzpínaly se v divoké snaze vzlétnout , aby se poté opět poslušně vrátily do žhnoucího nitra ohniště. Také David zíral přímo do ohně, zdálo se, že ani nevnímá Alicinu přítomnost. Něco si mumlal, v očích mihotavý odraz plamenů. Alice se zachvěla. Možná ta přezdívka nebyla až tak pitomá. Opravdu vypadal jako nějaký šaman. Nebo druid.
Otřásla se znovu – tentokrát zlostí. Přesně kvůli tomuhle se rozešli, kvůli jeho hraní si na Kelty. Nechtěla ho s ním sdílet, nechtěla o tom ani slyšet. Odmítla dřepět u ohně a péct na kameni placky a plahočit se v noci po lesích při hledání údajně magických bylin. Připadalo jí to praštěné a dětinské. On se ale toho všeho odmítl vzdát. Návrh na rozchod sice vyšel od Alice, ale nikdy mu neodpustila onu lehkost, s jakou na to kývl. A taky to, že ho ztratila kvůli lidem, kteří byli už tisíce let po smrti.

David vytáhl z kapsy jakýsi váček a vysypal jeho obsah do ohně. Vzduchem se okamžitě začala šířit omamná vůně. Plnila Aliciny plíce jako lepkavý sirup, až v nich nezbylo jediné místečko pro kyslík. Zatočila se jí hlava.
Posadil se vedle ní a důvěrně známým pohybem ji objal kolem ramen.
„Ještě chceš vědět, jak se slaví beltine?“
Přikývla a on začal vyprávět.
O svátku, kterým Keltové vítali radostnější jasnou polovinu roku, o ohni, který dal tomu svátku jméno. Davidův hlas Alici obtékal, laskal a vytrvale táhl kamsi proti proudu času.
Najednou tam byla – viděla jiskry vylétající z vysoké vatry, slyšet neklidný dupot domácích zvířat hnaných kolem plamenů, které jim měly zajistit zdraví a plodnost. A cítila objetí, v nichž splývali muži a ženy, aby naplnili prastarý rituál.

Pak se do snové vize vetřela naprosto racionální myšlenka.
„Jestli se chceš se mnou vyspat, v hotelu to bude určitě pohodlnější než tady,“ řekla Alice a kouzlo zmizelo.
David se odtáhl.„Vůbec nic jsi nepochopila.“
„Ne,“ souhlasila, „ ale pohádka to byla hezká.“
„Žádná pohádka. To všechno se stalo...“
„...a nebo taky ne,“ přerušila ho. „ Jsou to z poloviny jen domněnky. Nebo ty vážně věříš v nadpřirozenou moc druidů?“
„Proč se ptáš? Jako by ti někdy záleželo na tom, v co já věřím.“
Zazněla v tom výčitka nebo se jí to jen zdálo? Ach jo, zase se všechno zvrtlo. Na tohle vážně neměla náladu a, krom toho jí začalo být zima. No co, přinejhorším stráví dnešní noc v tom hotelovém pokoji sama. Vstala.

„Tak co – jdeme?“
Stáhl ji zpátky k sobě.
„Ještě chvilku. Posaď se a řekni mi – co by sis nejvíc přála?“
„Vrátit se do civilizace,“ odsekla. „Zebou mě nohy.“
„Myslím to vážně.“
„Tak dobře – ze všeho nejvíc bych si přála být o dvacet let mladší a o patnáct kilo lehčí. Spokojen?“
Chvíli mlčel.
„Jo, to by šlo,“ řekl zamyšleně.
Měla toho dost.
„Vážně? Šlo by to? Vrátit čas a udělat ze mě mladou holku? Maličkost, ty to zvládneš levou zadní!“
Už se ani nepokoušela skrývat ironii.
„Možná,“ odpověděl. „Víš, čas se vrátit nedá, ale vyměnit ano. Tvůj uplynulý za můj budoucí. Jestli to teda vážně chceš.“
„Ty seš fakticky magor,“ ulevila si.
„Když myslíš. Ale proč to aspoň nezkusit? Nic neztratíš, můžeš jenom získat, když se to povede.Tak co – jdeš do toho?“

Jeho naléhavý tón Alici rozčiloval. Chtěla odsud pryč, ale bez Davida to nepůjde. No dobře, nechá ho předvést nějaké to „abrakadabra“, ať se chlapec pobaví. Koneckonců – ztratit přitom může leda čas.
„Takže – co mám udělat? Mám tě probodnout a napít se tvojí krve? Nebo se v ní rovnou vykoupat?“
„Nejsi čachtická paní,“ zarazil ji. „Stačí , když vypiješ tohle,“ podal jí otevřenou lahvičku, která se kdovíjak ocitla v jeho dlani. Alice k ní podezíravě čichla.
„Co to je? Chceš mě opít nebo rovnou otrávit?“
„Ani jedno. Je to medovina s bylinkami. Když to neublíží mně, tobě teprve ne...“ dodal a zhluboka se napil.

Medovinu měla Alice ráda. Aspoň se trochu zahřeje. Ale místo přílivu tepla v cévách ucítila závrať. David ji zachytil dřív, než se zhroutila na zem. Držel ji v náručí a kolébal jako dítě, zatímco ona lapala po dechu a naříkala v poryvech bolesti, které jí drtily tělo na molekuly. Pak přitiskl svoje rty na její a neslyšně začal odříkávat slova, která mu jedno po druhém vyvstávala před očima, slova v dávno zapomenutém jazyce, slova stará jako svět.

Probudil ji chlad a pocit, že nemůže dýchat. Šikmo přes hrudník jí ležel spící David. S námahou ze sebe shodila jeho těžké tělo a posadila se, aby si protřela oči. V hlavě měla hejno šílených permoníků a před očima mžitky.
Tak tomu teda říkám kocovina. Bože můj, co mi to dal k pití.? Já toho Davida fakt zabiju.
Ale nebylo to už třeba. Ležel bez hnutí,ale nespal. Nevidomě zíral k obloze, vlasy měl jako mléko a jeho tvář byla tváří starce.

Alice pohlédla na své špinavé šaty, které jí náhle byly příliš velké, na útlé kotníky bez obvyklých otoků, na hřbety rukou, odkud zmizely počínající stařecké skvrny. Chvatně vyhrabala z kabelky zrcátko, i když tušila, co v něm uvidí.
Z chladnoucího ohniště vyšlehl poslední skomírající plamínek.
Beltine skončil.