Měl jsem pozoruhodného souseda. Ne, že by ostatní nájemníci panelových bytů byli nudní, ale tento mezi nimi přímo zářil. Samorost… a tak trochu buran.

Měl kupodivu docela hezkou manželku- štíhlou černovlásku, a já nikdy nepochopil, jak dokázala s „něčím“ takovým žít.
Trpěl omezenou komunikační schopností, byl poněkud monotématický a většinou si vystačil jednoduchou větou:

„Já bych to zesral.“

Zkusil jsem si jej představit, jak balí holku… vyznává jí lásku. Svatba s nastávající mohla probíhat také zajímavě.

Pracoval jako elektrikář na dole Zárubek. Přizvat si jej k poruše razicího kombajnu, to musel být pro nešťastné havíře, usilující o rekord v rubání, přímo adrenalinový zážitek.
Životospráva? Odpovídající naturelu! Kouřil, jak dvě stě metrový elektrárenský komín, jedinou pohybovou aktivitu představovala u něj cesta do nejbližší sámošky, odkud nosil tašky plné lahváčů.

Po letech se výsledek zákonitě dostavil - těžká obezita, problémy s dechem. Párkrát jsem ho viděl, jak opřen o lavičku lapal po dechu, připomínaje horolezce zchváceného akutní horskou nemocí těsně pod vrcholem Everestu. Na otázku, zda nepotřebuje pomoc, jen uraženě zasípal:

„Já bych to zesral!“

Živě jsem si jej v té chvíli představil u lékaře. Jak ten mu domlouvá, aby zanechal svého kuřáckého zlozvyku, zhubl, a soused reaguje svou zaklínací formulkou…
Bydlel nade mnou. Často, vycapen v okně, klepal cigaretový popel, který z velké části končil na mém parapetu. Neměl jsem náladu ani nervy pouštět se s ním do debaty na toto téma, iniciativy se tedy jednoho dne chopila manželka.

„Víš, co mi ten blbec řekl?“ Vrátila se po krátké chvíli s očima navrch hlavy.

Vím, pomyslel jsem si škodolibě.

Po nějaké době to začalo jít s jeho zdravím docela rychle z kopce, až jednoho rána přijela ke vchodu našeho domu sanitka. Po ní auto pohřební služby…
Od jeho manželky jsem se dozvěděl, že už večer mu nebylo dobře, chtěla volat sanitku, jenže…

Jako správný soused jsem si našel čas na pohřeb.
Vdova plakala. Ta žena jej snad doopravdy, při tom očistci, co si s ním musela prožít, měla ráda. Potomci upírali kamenné pohledy kamsi do dáli, smuteční řečník pronášel dojemnou řeč.

Myslel jsem na nebožtíka… tak se to přece má. Na všechny ty obskurní zážitky, spojené s ním. Po chvíli mi to začalo cukat koutky úst. Během pár okamžiků jsem bojoval sám se sebou, ve snaze nenarušit důstojný průběh obřadu.

Představil jsem si souseda, jak stojí před svatým Petrem, který jej nabádá k pokání za spáchané hříchy, a měl jsem pocit, že odněkud seshora slyším jeho známou odpověď…