„Kamaráde, to je tedy malér. Navštívila mě policie.“

„Co to povídáš, příteli? Ty jsi měl problém se zákonem?“

„Oba máme problém, kamaráde… pěkně jsme si to zavařili!“

„Tak povídej, tedy. Co se stalo“

„Vzpomínáš si ještě na tu malou blondýnku?“

„Tu, co jsme se ji tak dvořili v restauraci „U oběšence?“

„Ano, přesně tu!“

„Co tedy? Vzpomínám si, že tehdy byla již poněkud indisponovaná. Může být ráda, že jsme ji, jako džentlmeni, doprovodili domů.“

„A pak se s ní pomazlili…"

„U sta hromů! Ona si něčehož pamatuje? Vždyť nevěděla o sobě. Téměř se jí dělalo nevolno…“

„Ale no tak, příteli! Musila by být mdlého rozumu, aby jí nedošlo, čehož jsme se na jejím těle dopustili. Ráno ji bylo jistě vše jasné…“

„Co to povídáš, kamaráde? Nejsi o nic méně vinen, než já. Kdo dostal ten chlípný nápad? Abysme se s ní pomazlizli, když tak pěkně leží? Kdo jí svlékl kalhoty... a přivoněl? A pak kalhotky? … Ty jsi s tím začal, byl’s jak ďáblem posedlý…“

„No tak, příteli, jsme v maléru. Oba, kamaráde.“

„U sta hromů! Který šejtan ji sdělil naše ctěné adresy?“

„Půl hostince nás zná.“

„To je špatné, kamaráde. Půjdeme do vězení. Je mi z toho všeho poněkud nevolno… Slyším státního zástupce, jak vypravuje úředním jazykem. ‚Zneužili stavu snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností postižené, opakovaně na ní provedli pohlavní styk, čímž se dopustili trestného činu znásilnění, podle paragrafu...‘ Kamaráde, to je tak na sedm let… s dobrým advokátem možná méně-nerozbili jsme její obličej. V každém případě skončíme ve vězení. To je tedy špatné!“

„Na vězení nemysli, příteli. O to se zde vůbec nejedná.“

„Jak to, že nejedná? O co tedy jde? Děvče snad není spokojeno s naším milováním… hi-hi.“

„Naivní troubelíku! Ta dívka si nikterak nestěžuje. Má o nás starost. Je totiž HIV pozitivní…“