Člověk na druhém konci to zvedl okamžitě. Jakoby na její volání čekal.
„ U telefonu Král, dobrý večer.“
Dobrý večer? Vanda se musela proti své vůli pousmát.
„Hamerníková,“ představila se. „A večer už máme dávno za sebou, je půl druhé v noci, jestli jste si nevšiml.“
„Ano… jistě. Omlouvám se, ale nenapadl mě vhodný terminus technicus pro tuto pozdně noční či snad časně ranní dobu.“
„To voláte lidem vždycky v takovou nekřesťanskou hodinu?“
„Jen když mi přes den neberou telefon.“
Byla si jistá, že zaslechla v jeho hlase smích a pocítila nesmyslnou vděčnost i za ten pouhý náznak.
„Předpokládám, že jste volal kvůli mému inzerátu. Osmkrát, abych byla přesná. Vážně vám tak záleží na tom, abyste strávil dovolenou právě tady?“
„Víc, než si myslíte,“ ujistil ji a tentokrát mluvil vážně. „ Klidné prostředí, příroda, domácí strava… přesně tohle potřebuji a potřebuji to opravdu moc, paní Hamerníková.“
„Vanda. Jmenuji se Vanda,“ vyklouzlo jí z úst dřív, než si to stačila uvědomit.
„Vanda. Hezké jméno.“
Hezké? Nesnášela ho. Vanda – panda – tlustá manda. Tak jí říkali ve škole a ona brala těch pár kilo navíc skutečně tragicky. Dokonce si kvůli tomu chtěla ve třinácti podřezat žíly.
„Já jsem Alexandr.“
„Alexandr Král. Král Alexandr,“ usmála se. „Vaši rodiče museli být zapálení milovníci historie, ne?“
„Jen máma. Starověk přímo zbožňovala. S tím jménem to byl taky její nápad. Ještě než jsem začal chodit do školy, znal jsem životopis Alexandra Makedonského nazpaměť. Bohužel jsem se po svém jmenovci příliš nevyvedl. Nejsem ani slavný, ani vojevůdce. Jediná válka, kterou uznávám, je ta na šachovnici. Myslím, že jsem matku celkem vzato zklamal,“ zasmál se znovu.
To já taky. Jen o tom nemluvím tak otevřeně.

„Když tedy nejste ani slavný, ani vojevůdce, čím vlastně jste?“
Brzdi, holka, vybavuješ se tu - jako by se nechumelilo - uprostřed noci, nahá, s úplně cizím chlapíkem a ze všeho nejvíc tě zajímá, čím se živí? Nezajímá, jen chci, aby mluvil, aby se mnou ještě chvíli mluvil. Má tak příjemný hlas. Už jsem zapomněla, jaké je to mluvit s mužem, který se dovede smát.
„Jsem biolog,“ odpověděl. „Přesněji řečeno entomolog.“
„Aha. Broučci a tak… všechno, co leze, lítá, kouše a má víc než čtyři nožičky. Počítají se do toho i mravenci?“
„Samozřejmě. Proč?“
„Tak to by se vám u nás opravdu mohlo líbit. Máme tu v lese takové místo a to je plné mravenišť. Jsou jich tam desítky – hotové sídliště. Říká se tam „Na hrmbole“, ale ujišťuju vás, že to nejsou žádné malé hrbolky. Některé jsou tak vysoké jako já. Skoro z toho jde strach.“
„Tak to bych vážně rád viděl.“
Vanda si najednou vzpomněla na svůj rozhovor s tou pražandou . Možná pan Král nebude až tak nadšený, až zjistí, že možnosti (jak to říkala?) kulturního vyžití jsou v Krakorci nulové?

„Abyste nebyl zklamaný,“ řekla opatrně. „ Víc toho tu totiž není. Takže, jestli potřebujete ke své dovolené akvapark, tenis, divadlo, kino…“
„Proboha, Vando, zadržte,“ přerušil ji. „Nic z toho nepotřebuji a nehledám, to bych mohl zůstat rovnou doma. Nejšťastnější bývám sám uprostřed lesa… Poslyšte, co kdybych se napřed přijel podívat? Jen tak, nezávazně? A pak se domluvíme, jestli ano nebo ne. Kdy by se vám to nejlíp hodilo?“
„Kdykoliv. Jsem na mateřské, takže celý den u plotny a plínek. Přijeďte kdykoliv.“
„Domluveni. A ještě mi řekněte, kam mám vlastně přijet? V inzerátu o tom nebyla ani zmínka.“
„Já vím. Moje chyba. Nějak jsem to nedomyslela, tedy… říkala jsem si, že když to napíšu ve stylu reklamních prospektů, třeba to někoho upoutá a bude chtít vědět víc.“
„Mě to upoutalo každopádně,“ ujistil ji, „ a chci vědět víc.“
Tak mu to řekla.
„Doufám, že to najdete,“ dodala. „V tomhle kraji se dá zabloudit snadno - žádné dálnice ani pořádné ukazatele. Jednou špatně odbočíte a vyjedete na opačném konci okresu.“
„Nebojte se. V životě jsem už ztratil leccos, ale orientační smysl ještě ne. Najdu to. Každopádně vám ještě předtím zavolám, ano? Ve dne,“ zasmál se znovu.„Už se moc těším, až se poznám osobně s vámi i vaším manželem. Zatím dobrou noc.“
„Já nemám man…“ řekla Vanda, ale telefon mezitím oněměl. „Dobrou noc, králi Alexandře.“

S mobilem v dlani ( najednou se od něj nechtěla ani na vteřinu odloučit) se vrátila do ložnice. Vašík spal klidně v postýlce. Byl naživu, jak jinak. Jediné, co Vandě připomínalo její noční můru, byla zválená prostěradla a takřka nepostřehnutelný odér hniloby, který visel ve vzduchu. Otevřela dokořán okno, aby se ho zbavila.
Vesnice byla tichá, dokonce ani psi se neozývali, jen pouliční lampy žlutě pomrkávaly jako parta vyzáblých spiklenců. Na obzoru mezi kopci se slabě zablesklo. Vanda si překvapeně uvědomila, že noční vzduch je sice stále ještě teplý jako fén, ale už není tak nehybný. Lehký vánek vklouzl do pokoje, rozvlnil záclony a objal její nahé tělo jako laskající dlaně milencovy. Natáhla se na zmačkané prostěradlo a okamžitě usnula. Nezdálo se jí nic.