Protože se většinou svého dospělého života peru s únavovým syndromem a ve čtyři odpoledne bývám prakticky na odpis, hledala jsem nějaký životabudič. Hledala a našla. Tedy spíš moje nejvíc největší kmoška.

„My teď bereme s holkama úplně nové bylinkové tablety, je to na hubnutí, na energii, a ještě k prvnímu balení dostaneš zadarmo krokoměr, kterej ti změří, jak jseš tlustá, kolik kalorií spálíš a tak… A fakt to zabírá, vůbec nejsem unavená.“

Pustila jsem to z hlavy, na tyhle zázračné zázraky moc nejsem, ale pak jsem tuhle informaci neprozřetelně řekla doma, a manžel pod vidinou krokoměru, co mu změří, kolik ujde s čoklem a ještě mu bude svítit na cestu jako baterka, neodolal, a tablety mě donutil objednat.

Zakrátko přišly. Tablety i krokoměr, obojí dvojmo. Měli jsme každý svůj. Já jsem se naštvala hned druhý den, jelikož jsem si ho vzala na večerní šichtu. Zjistila jsem, že za tři hodiny služby ujedu po svých babičkách šestnáct kilometrů, a jediné, co z toho mám, je pár přesčasových hodin, které si stejně nemůžu nikdy vybrat, protože personálu je pomálu.

Manžel se naštval taky, jelikož po hodinové procházce s čoklem zjistil, že spálil přesně tolik kalorií, že si s čistým svědomím může dát skoro půlku tatranky. Na celou by tam musel běhat ještě teď. Jeho krokoměr skončil doma ve skříni, svůj jsem zapomněla v kabelce. A, jak jsem zjistila za týden, mohlo to mít mezinárodní důsledky.

Čekala jsem u lékařky na recepty pro klientku, když v tom mi začalo v kabelce něco hlasitě pípat. Hrabala jsem dlouho, ale vyhrabala. Mizernej krokoměr pípal, a nešel vypnout. Celá čekárna po mě koukala. Drtila jsem ho v dlani, ale odmítl spolupracovat. Pípal a pípal.

Já a krokoměr jsme museli vypadnout ven. Skončím s ním jednou pro vždy! Napadlo mě, a vyhodila jsem ho venku do koše. Sotva jsem ušla pár metrů, začali si okolo jdoucí lidé všímat, že ten smeťák pípá, jeden pán dokonce vytáhl mobil. Bylo mi jasné, na co myslí. Někdo tu odložil bombu. Určitě přijede policie, na tom krámu najdou moje otisky. Do večera budu ve zprávách. Už zase!

Nenápadně jsem se plížila ke koši a pokoušela se ten šunt vylovit. Když se povedlo, zgustla jsem si. Šlapala jsem po tom krámu tak dlouho, dokud jsem ho nerozšlapala. Tolik ke krokoměru.

A ta energie?

V práci se mi jí pořád nějak nedostávalo, zato večer, to jsme ji měli oba dost.

Jak to říct kulantně?

Mohli jsme furt.