Někteří lidé mají panickou hrůzu ze zlodějů, někdo se děsí nemocí, někoho trápí živelné katastrofy. Já nemusím. Já se jednou zlikviduju sama. Největším nebezpečím pro Jarunu je totiž Jaruna sama. A začalo to už ve školce.

Byla jsem v nemocnici, nevím s čím, ale nic vážného to určitě nebylo, jelikož se mnou šili všichni čerti. A takových nás bylo na pokoji víc. Tak jsme vymysleli úžasnou zábavu. V uličce mezi postelemi jsme se chytli rukama pelestí, a krásně se houpali. Já ne. Já se zhoupla moc, upadla na podlahu, a rozbila si pusu. Byla to pořádná rána, jelikož zbytek dne mám v mlze. Vím jenom, že si mě sestřička hodila na záda, a utíkala se mnou z dětského oddělení přes park na chirurgii.

Primář Česák zrovna dooperoval, a tak si jenom natáhl čisté rukavice, prohodil směrem k sestřičce, že umrtvovat to nebude, jelikož jsem stejně mimo, na bradě mi vyšil osm stehů, a na spodním rtu několik plastických. O zuby jsem tenkrát nepřišla, jelikož ty první vrchní jsem si vyrazila už před rokem.

Moje matka tenkrát nespravedlivě vynadala sestřičkám, že na mě nedávaly pozor, a ty, aby se pojistily pro příště, nám všem na pokoji hned po ránu sebraly kalhoty od pyžámek. Od té doby byl na dětském oddělení klid.

Místo abych se věkem uklidnila, je to se mnou čím dál horší. Řekla bych, že největší talent mám na samovznícení. Hořela jsem již několikrát. A vždycky v nevhodnou chvíli. Jako tenkrát, téměř před dvaceti lety, na dálnici.

Byli jsme novomanželé, můj muž ještě o mně všechno nevěděl, a tak mě bral sebou za obchodem. Zdárně zařídil, co měl, dali jsme si oběd, a vyrazili k domovu. Bylo léto, bylo krásně, svištěli jsme si to po dálnici s otevřenými okýnky. Já měla v autě kelímek s kávou z benzinky, cigaretky, nic mi nechybělo. A pak jsem asi někde udělala chybu.

Hrozně jsem se lekla, jelikož jsem ve vteřině nabyla dojmu, že mi za tričko vlítl sršeň, a pořád tam šmejdí a bolestivě mě štípe. Pokoušela jsem se odstrojit rovnou v autě, a vůbec se nezdržovala vysvětlováním, proč to dělám. V tom malinkém prostoru to ale nešlo. Nosily se tenkrát džínové kraťasy s laclem, ale i páskem, a já je samozřejmě musela mít. Byly moc pěkný, jenom rychle svlíknout prostě nešly. I zařvala jsem:

„Zastav! Okamžitě zastav!“

„Nemůžu, ty cvoku, jsme na dálnici.“

Dálnice nedálnice, mě to bylo fuk. Záda jsem měla v jednom ohni a musela z auta ven. A asi to na mě bylo vidět, jelikož manžel zajel ke krajnici a zastavil. Já vylítla z auta a bleskově spustila nefalšovaný striptýz. Pásek dolů, rozepnout ty pitomý kšandy, mraky knoflíků, už to jelo. Odhazovala jsem ze sebe svršky ve zběsilém tempu. A protože mi pod tričkem pořád putovalo něco pálivého, doprovázela jsem to všechno podivným tancem.

Manžel zíral s otevřenými ústy a prvně v životě se za mě styděl. Ostatním řidičům se moje produkce líbila. Přibrzďovali, a když jsem ze sebe shodila tričko, a tančila u krajnice jenom v podprdě a kalhotkách, začali i troubit. Pak záda přestala pálit, a mě došlo, co to vlastně dělám. Zahanbeně jsem sbírala ze země ošacení a zrak mi padl, víte na co?

Uhodli jste! Jak jinak. Vypadl ze mě blbě típnutej špaček. Patrně jsem ho chtěla vyhodit z okýnka, a on to vzal po větru pod mý tričko. Inu, kouření škodí zdraví, a Jaruně zvlášť.