Už dlouho vím, že jednou napíšu tenhle příběh. Je drsný, přesto chce ven.

Denní stacionář, kde jsem pracovala přede dvěma lety, bylo zvláštní místo. To už nebyla školka pro staré lidi, ale jesle. Dvanáct špatně pohyblivých, mnohdy už dementních, starých lidí a pan Vnouček, taky klient.

Ještě mladý muž, co se kdysi pokusil o sebevraždu upálením. Když ho po několika plastikách na klinice popálenin, a po pobytu na psychiatrii, vrátili manželce domů, nevěděla, co s ním. A tak ho přes den posílala k nám. Sedával stranou od ostatních klientů a mlčel. Promluvil pouze, když se luštily křížovky. Věděl všechno. Vypadal tak křehce, a my se ho skoro báli oslovit. Ale pomalinku rozvázal, a zapojoval se do péče o ostatní klienty. Možná ani netušil, že nepatří k personálu. Protože pečovatelky se tam střídaly, pan Vnouček byl k nezaplacení. Věděl, kdo bere jaké léky, komu se musí nakrájet maso, kdo si kdy chodí zdřímnout. My ho milovaly a on měl pocit, že je platný, a taky byl.

Pečovatelkám k ruce byla Zuzanka. Krásná dlouhovlasá dívka. Jako malou ji srazilo auto a ona strávila několik let v Motole. Po vážném úrazu hlavy si sice nedovedla spočítat výplatu a přijatá byla do kuchyně, ale klienti ji milovali, a ona by se pro ně rozdala.

Když jsem se ten den dozvěděla, že mě čeká služba ve stacionáři, ptala jsem se, s kým tam budu, protože jsem ráda, když vím, s kým sloužím. A ta slepice Yveta, co jí bylo dovoleno zaskakovat za vedoucí, mi řekla, že sama, jakože kolegyně žádná, a Pavlína co jde dopoledne k zubaři, se do oběda vrátí a přijede mi pomoct.
„Zbláznila ses?

Ječela jsem na ni

„Nemůžeš mě tam nechat s tolika lidma, co kdyby se něco stalo?“

A navíc je to proti předpisům. Bylo jí to fuk, to se přece nějak udělá, co by se taky mohlo stát, když tam mám k ruce Zuzanku a pana Vnoučka. No to tedy budeme parta. Ale za ty dva jsem fakt byla ráda.

Dopoledne jsme nějak zvládli, Zuzka si hleděla obědů, pan Vnouček se mnou obskakoval klienty. Najednou jsem zaslechla zvláštní, dusivý kašel. Otočila jsem se. Pan Jamný. Téměř devadesátiletý, špatně pohyblivý pán. Vyžadoval hodně péče, měl potíže s polykáním, ale přesto jsem ho měla ráda. I když už dávno nemohl mluvit, alespoň posunky se mnou vždycky žertoval. Teď se dusil, a já nevěděla, jak mu pomoct.

To už k němu přiběhli z jedné strany Zuzka a z druhé pan Vnouček. Zuzka na něj mluvila, pan Vnouček mu uvolnil límec u košile, oba ho drželi za ruce. Volala jsem záchranku. Popsala věk, diagnózu, a utíkala před barák čekat na sanitku. Minuta byla jako věčnost, utíkala jsem zpátky k panu Jamnému. Možná jsem mohla zkusit umělé dýchání, ale zdálo se, že nosem dýchá, jenom ten vyděšený pohled, a během několika vteřin fialová tvář. Prvně v životě jsem viděla člověka takhle rychle změnit barvu.

Jeho oči se na nás dívaly, a dlaně se zatínaly do našich dlaní. Napadlo mě, jak je stáří sobecké. Ostatní nepřestávali sledovat televizi a jíst svoje sušenky. Vůbec jim nedošlo, že vedle nich umírá člověk. Najednou stisk ruky povolil, a pan Vnouček mi tiše řekl:

„Jaruško, já myslím, že je konec.“

Dívala jsem se na ně, psychiatrický pacient a retardovaná dívka, oba v tu chvíli statečnější, než já. Byla mi hanba, chtělo se mi plakat. Zaslechla jsem sanitku. Od mého zavolání uběhlo teprve šest minut. Přijeli brzo a přeci pozdě. Lékař a sestřička opatrně položili pana Jamného na zem. Lékař poslouchal srdce, a požádal mě, abych ztišila televizi. Udělala jsem to. Jakmile se v místnosti rozhostilo ticho, začali se ostatní klienti probírat ze své letargie. Nebyl to dobrý nápad. Teprve teď si všimli, že se něco děje.

Lékař zavrtěl hlavou. Došlo mi, že je opravdu konec.

„Mohla jsem něco udělat?“

Zeptala jsem se.

„Ne, podle té barvy to bylo srdce. Byl to starý muž. Nemohla jste udělat vůbec nic.“

Udělalo se mi zle z vlastní nemohoucnosti. A dostala jsem vztek. Vytočila jsem Yvetino číslo. Musela jsem jít s telefonem ven, protože jsem na ni křičela:

„Ty jedna blbá krávo! Nechalas mě tady úplně samotnou.“


Něco blekotala, ale já jí to típla. Už mě nezajímala, jenom jsem si potřebovala ulevit. Taky jsem musela zavolat paní Jamné. Vrátila jsem se do místnosti. Lékař právě vypisoval úmrtní list. Nadiktovala jsem údaje, co potřeboval vědět. Zuzka mezitím opět pustila televizi. Klienti vypadali, že si nevšimli vůbec ničeho. Mrtvý muž ležící na zemi nikoho nezajímal. Lékař se zeptal, zda nechceme ještě nějak pomoct. Potřebovali jsme. Pan Jamný nemohl zůstat ležet ve společenské místnosti mezi dvanácti živými lidmi.

Nenáviděla jsem se, ale jediné, co mě napadlo, bylo odnést ho dozadu na chodbu na složené přikrývky. Lékař a saniťák nám pomohli. Pak mi došlo, že až přijede manželka pana Jamného, aby se s ním rozloučila, nemůže vidět svého muže na chodbě. Tak jsme ho nesli do jídelny, kde kromě stolů a židlí bylo i lůžko.

Pan Vnouček mě jemně upozornil:

„Jaruško, ale tady budou za chvilku všichni svačit.“

Bylo mi to fuk.

„Tak dneska prostě nebudou.“

Byl to hnusný film. Došla mi bizarnost celé situace. Podívala jsem se z okna. Právě z jedné strany přijížděla autem kolegyně od zubaře, a z druhé na kole paní Jamná. Srazily se v chodbě. Jedné jsem vyjádřila upřímnou soustrast, druhé v kostce vysvětlila situaci. To nejdůležitější snad bylo zařízeno, a já dostala strach o pana Vnoučka. Nejsem lékař, vůbec jsem nedokázala odhadnout, jak to celé na něj mohlo působit. Tak povídám Pavlíně:

„Jdi se podívat na pana Vnoučka, jak mu je, mám o něj starost.“

Paní Jamná se přes slzy zeptala:

„Kdo je to pan Vnouček?“

A ta aktivní, pitomá Pavlína, povídá:

„Ale, jeden sebevrah.“

To přeci nemohla být pravda, to musela být nějaká absurdní hra, a my, loutky na provázkách. Šla jsem si sednout ven na schody. Brečela jsem. Paní Jamná, která právě zatlačila svému muži oči, mě objala kolem ramen, a děkovala. Nechápala jsem za co. Ten den jsem poprvé viděla zemřít člověka.