Já už ty Velikonoce nějak nemusím. A začalo to, když k nám přijel Barták. Do té doby jsem byla taková snaživá hospodyňka. Pro všechny děti našich kamarádů jsem barvila vejce v cibulových slupkách a kupovala koledu. Poslušně jsem vždycky nastavila zadek, dostala pár symbolických, vyslechla básničku a rozdala dobroty.

Všechno to zkazil až Barták, manželův kamarád. Jedno Velikonoční pondělí u nás zastavil, z auta vyskočil on i jeho chlapečkové, já popadla mísu s koledou a šla přivítat návštěvu. A Barták místo pozdravu zavelel:

„Tak kluci, já vám ji přidržím a vy ji pořádně nandejte.“

Jak řekl, tak učinili. Zatímco mě ten zmetek držel, jeho tlustí synkové mě řezali hlava nehlava, a on je povzbuzoval. Já polykala slzy vzteku a bolesti a bylo mi jasný, že to právě schytávám za to, že třicet let šikanovala Bartáka matka, a teď ho deset let šikanuje jeho tlustá žena. A aby bylo Bartákovo neštěstí úplné, tak se ty dvě letos skamarádily a Barták byl jednou provždy v čudu.

Ten rok jsem vyhlásila Velikonocům válku. Odmítla jsem se na nich podílet. A jako z udělání jsme tou dobou začali jezdit na jaře na hory. Sněhu tam bývá ještě dost a ceny jsou příznivější. Až letos. Velikonoce vyšly až na konec dubna, a my tím pádem zůstali doma. A já začala počítat děti, kdo tu bude a kdo ne, abych věděla, jestli má vůbec nějaký smysl se do svátečních příprav pouštět.

Nejstarší odjel už v neděli ke své ještě starší přítelkyni a já si odškrtla jedno dítě. Berunka doma bude, to je jisté, a koledu pro její kamarády mít připravenou musím. A prostřední? Celou neděli váhal, jestli vůbec někam půjde, když už mu bude šestnáct, a neužije si radši volného dne. A tak jsem udělala inventuru ve špajzu. Dobrot pro koledníky tam bylo dost, nějaká vejce se u nás taky našla, byla jsem připravená.

Ale náš prostřední se na pondělí vyspal dobře, oprášil starou pomlázku, co jsme přechovávali za skříní, a řekl, že přeci jenom vyrazí, jak on říká, s klucíma. A mně došlo, že jestli si svoje kamarády přivede i k nám, tak moje zásoby stačit nebudou. I nakázala jsem:

„Přiveď to všechno, ale ne dřív než v devět.V Albertu otvíraj v osm, já všechno dokoupím, ale před devátou se tady neukazuj.“

A tak se ráno vykoupal, navoněl a vyrazil. Já taky. Na rozvrzané staré skládačce, protože moje kolo je píchlý, a nejsou lidi, co by ho spravili, jsem to brala směr Albert. Dokoupila jsem mraky sušenek, ulovila i jednoho beránka, byla jsem připravená. Doma jsem se pustila do pečení kachničky. A protože naše Beruš trvala na tom, že musím být svátečně oblečená, kdyby někdo přišel, tak jsem tu kachnu, červený zelí a bramborový knedlíky dělala v jediných slušných kalhotách, co se do nich po zimě vejdu. Krapet to škrtilo, a na náladě mi to taky nepřidávalo.

Během poledne jsme podarovali koledníky, já upekla kachnu, nandala na stůl zbytku rodiny, a náš prostřední a jeho kamarádi nikde. Poslední volné odpoledne jsem obětovat nehodlala. Nandala jsem mu jeho porcičku na talíř a zalezla si do ložnice. Velikonoce pro mě skončily. Sotva jsem sladce zabírala, zadrnčel zvonek. Protivně probuzená jsem v tom nejhorším pyžamu, co mám, šla přivítat prostředního a jeho partu. Celou mísu dobrot a vajec jsem jim dala do placu, bo jsem tušila, že teď už opravdu nikdo nepříjde.

„Já už zůstanu doma, mamko,“ zahlásil, a jak se kolem mě protahoval do domu, zacítila jsem neomylně odér slivovice.

„Proboha, kde vám nalili?“

Chvilku jsem vychovávala.

„Všude mamko, právě že všude.“

A byl hodně zelenej. Postavila jsem před něj talíř a chystala se znovu do peřin. Už na odchodu jsem zaslechla, jak manžel dodal:

„Ne, aby ses poblil.“

A mně bylo jasný, že má strach spíš o to krásné kachní stehýnko, než o žaludek našeho prostředního.

„Neboj táto, já už blil v parku.“

A byla to určitě pravda, neboť po obědě si dal ještě celého beránka, zbyla z něho jenom hlava, a šel si spokojeně lehnout. A když se k večeru probral, dojedl toho beránka, zbytek kachny z pekáče, a šel si zase lehnout. Velikonoce jsme měli za sebou, ani to letos nebolelo.