Kde čím už jsem v životě byla. Pokladní ve Fortuně měsíc. Prodavačkou přes pět let. Fakturantkou přesně týden, o tom vám taky jednou napíšu, a telefonní operátorkou našeho největšího operátora dva předlouhé měsíce.

Na téhle práci bylo nejlepší, že mě vůbec vzali. Konkurz byl jak na miss. Hodně kol a všechny vyřazovací. Na začátku nás bylo třicet. Malovali jsme stromy, psali slohovku, vyprávěli, proč chceme pracovat právě v téhle firmě. Všechny ty mladé manažery jsem oblafla. Ke konci těžkého dne, to nás zbylo jenom šest, si mysleli, že jsem schopná.

Procházela jsem se po té krásné budově, kde kafe pro zaměstnance v automatu bylo za pět kaček, mezi mladými, suverénními lidmi, a měla jsem pocit, jako kdybych něco ukradla. Všem budoucím kolegům bylo hodně pod třicet. Připadala jsem si jako babička.

„Tady si všichni tykáme.“

Znělo přikázání firmy a tak mi nadřízení, dvacetiletí smradi, po každé chybě, kterou jsem udělala, říkalli:

„Tak co, Jarčo, jak se ti u nás líbí?“

No, neviděla jsem to nadlouho. Během měsíčního školení jsem pochopila, že nikdy nepochopím. Podrobnosti o tarifech, telefonech, internetovém připojení, nevěděla jsem ani, kde na klávesnici počítače najdu obrácené lomítko.

Jednoho dne, to už jsem pracovala naživo na svém počítači, se mě moje nadřízená zeptala, jak mi to dneska šlo. Dobře, myslela jsem si, dokud mi mé telefonáty nepustila ze svého počítače. Nejenom, že jsem ze záznamu slyšela vlastní ukňouraný hlas, ale taky jsem na jejím počítači viděla všechny své zmatené operace, které jsem během hovoru se zákazníkem prováděla na svém počítači. Těch otevřených oken, ze kterých jsem nic nevykoukala. V tu ránu mi to došlo. Velký bratr se dívá a vidí všechno. A nezapomene vůbec nic. A neodpustí vůbec nic. Velký bratr dokonce věděl, když jsem o pauze na cigaretu pomlouvala zdejší systém. Zpětná vazba tomu říkali.

A moje školitelka, krotitelka hadů, jsem ji pojmenovala. Zatímco já byla připojená k telefonu sluchátky i mikrofonem, ona byla jenom sluchátky. A tak mě slyšela, ale mohla mi i nadávat. Zákazník na mě řval, ona řvala na mě:

„Namítej, namítej!“

Křičela a kopala mi do židle. A já nevěděla, co mám namítat. Zákazník mi spílal, ona spílala mně. Propadla jsem panice. Ještě jednou si kopla, já se lekla, a zavěsila jsem. Zavěsila jsem zákazníkovi! Do pěti minut to věděli všechny počítače v call centru. Můj osud byl zpečetěn. Už vím, co nemůžu.

Nemůžu se zařadit do systému, kde každý pomlouvá každého. Nemůžu se zařadit do systému, kdy na odliv zaměstnanců říkají, že ten odpad tady není až tak velkej. Nemůžu se zařadit do systému, kde jsem jenom číslo.

A ještě něco. Jakmile mi dojde, že mě někdo šmíruje, tak to vždycky podělám.